Coming-out citlivosti

Petra Procházková, 24. března 2023

Prošla jsem coming-outem své vysoké citlivosti a řekla o tom několika blízkým lidem. Jejich reakce? Vůbec je to nezajímalo, nebo dokonce i lehce podráždilo. Američané by řekli, že world „doesn’t give a shit about high sensitivity“. Přemýšlela jsem, proč to mé blízké vůbec nezajímalo, a došla jsem ke čtyřem hypotézám. 

Hypotéza č. 1 – Nemluvila jsem jejich jazykem. Neurotypičtí extravertní lidi potřebují silnější podnět, aby ho vnímali. Až teprve tehdy, když je něco vysloveno s důrazem nebo dramaticky, neurotypický mozek se uvolí informaci zaznamenat. Jenže já zase nemám herecký talent pro dramatický projev. Ale říkala jsem si, že ten důraz můžu vyjádřit slovně. Například říct, že tohle je pro mě důležitá věc a že si přeji, aby se druhý člověk pokusil porozumět, co mu chci říct, protože to bude mít vliv na náš vztah. Také jsem si uvědomila, že jsem si nepromyslela předem, co vlastně od toho sdělení očekávám. Myslela jsem, že o tom budeme diskutovat a z diskuse to vyplyne, ale nestalo se tak. 

Hypotéza číslo č. 2 – Nebolí to. Neurotypické lidi vysoká senzitivita nebolí, takže nemají důvod se o ni zajímat. Jediný, kdo z neurotypiků čte knihy o introverzi nebo vysoké citlivosti, jsou z mé zkušenosti extravertní ženy, které bolí, že introvertní partner neuspokojuje jejich extravertní potřeby, nebo mají potíže s výchovou vysoce citlivého dítěte. Teprve když něco bolí, je tomu člověk ochoten věnovat pozornost. Až když jsem změnila přístup k lidem, začala jsem používat dospělou komunikaci podle transakční analýzy a jasné neagresivní „ne“, teprve tehdy mé okolí zaznamenalo, že je něco jinak. Až když se to dotklo jejich vztahových potřeb a vlastně to trochu zabolelo, teprve v té chvíli se někteří otevřeli dialogu. 

Hypotéza č. 3 – Sobectví. Vybrala jsem si do života lidi, kteří jenom chtějí pozornost, podporu a naslouchání, aniž by byli ochotni poskytnout totéž druhým lidem. Protože jsem měla od malička pocit, že jsem nedostatečná, nikdy mě nenapadlo, že bych si aktivně vybírala své přátele nebo partnery. Vždy jsem čekala, kdo projeví zájem, a také jsem měla problém odmítnout ty, kdo mi tak úplně neseděli. Tento vzorec vedl k tomu, že jsem mezi přáteli měla lidi, s nimiž mi nebylo dobře. Když jsem svým kamarádkám o své citlivosti řekla, velmi mě jejich reakce zranila. Desítky let jsem jim věnovala svou pozornost a empatii, vždy jsem se o ně zajímala, přemýšlela o nich a pamatovala si mnoho věcí, co mi řekly. Proto mě překvapilo, že když jsem výjimečně potřebovala něco sdělit já, narazila jsem na nezájem. Tím, že jsem změnila svůj přístup, proměnili se i lidé v mém okolí. 

Hypotéza č. 4 – Extravertní neurotypická privilegia. Vypomohla jsem si definicí bílých privilegií. Podle ní bychom si extravertní privilegia mohli představit jako výhody, kterým se extraverti v západních společnostech těší a které extraverti nevnímají jako „neviditelný balíček nezasloužených výhod“. Privilegium označuje zjevné i méně zjevné pasivní výhody, které si extraverti nemusí uvědomovat. Patří mezi ně kulturní potvrzení vlastní hodnoty a společenské výhody, které mohou například spočívat ve snazším kariérním postupu. Důsledky se projevují v profesním, vzdělávacím i osobním kontextu. Koncept extravertního privilegia také může znamenat právo předpokládat univerzálnost vlastních zkušeností, označovat ostatní za odlišné, zatímco sebe sama vnímat jako normálního. Je samozřejmě otázka, zda mohu porovnávat bílá privilegia a jejich závažný dopad na Afroameričany a ostatní etnické menšiny s extraverzí a introverzí. Definici jsem použila proto, že mi pomohla vyjádřit mé pocity v extravertním světě, pro které jsem nedokázala najít slova.

Už jen základní východisko, že extravertní neurotypické fungování a prožívání jsou norma, zatímco jiné formy fungování a prožívání jsou akceptovatelné „odchylky od normy“, považuji za extravertní privilegium. Například větu „No jo, on je holt introvert“ vnímám jako blahosklonné hodnocení. Člověk, který se považuje za normu, se pomyslně staví na vyšší příčku a přisvojuje si právo schvalovat a hodnotit „odchylky“ od normy. Trvalo mi dlouho, než jsem zjistila, že nepotřebuji schválení od druhých lidí. Přijímám odpovědnost za svůj život, nepodmiňuji své rozhodování souhlasem druhých a jsem srozuměna s tím, že se druhá strana může zlobit nebo ukončit vztah. 

Ze své zkušenosti a subjektivního pohledu mi připadá, že od každé hypotézy platí trochu. Když lidé z feministického hnutí, LGBTQ+ hnutí či afroamerického hnutí chtěli, aby byl slyšen jejich hlas, museli přistoupit k důraznosti a aktivismu. Pochybuji ale, že by se vysoce citliví lidé pouštěli právě do aktivismu. Nicméně věřím, že smysl má i pouhá osvěta. 

Možná někoho napadlo, že nám vysoce citlivým lidem stačí, že jsme pochopili sami sebe a našli jsme si své místo na světě. Proč tedy coming-out, proč o tom mluvit, proč s tím obtěžovat druhé? Protože vyrůstají další a další generace vysoce citlivých chlapců a dívek, kterým jejich okolí dává najevo, že nejsou v pořádku, že jsou méně hodnotní a že musí předstírat to, co nejsou. Nejvíce škod páchá nevědomost. Bez vzájemného poznání se nemůžeme skutečně respektovat. Slovy Ericha Fromma: „Respekt se označuje v souladu s kořenem slova ‚respicere‘ (dívat se). Respekt je schopnost vidět člověka takového, jaký je, uvědomovat si jeho individualitu a jedinečnost. Není možné respektovat člověka, aniž bychom ho znali.“ Pokračujme svou citlivou a nenásilnou cestou dál a nechejme zaznít svůj vlastní hlas. Má to smysl.