Citlivka
Míla P., 1. prosince 2021
O vysoké citlivosti jsem se dozvěděla v nějakém článku na internetu asi tak rok před tím, než vznikl Institut pro vysokou citlivost. Okamžitě mi bylo jasné, že to může být odpověď na spoustu mých otázek na téma, co to se mnou vlastně je. Od té doby téma sleduji.
Již od malička jsem byla citlivé, až přecitlivělé dítě, snadno jsem se rozplakala, bála jsem se, silně jsem potřebovala zažívat pocit bezpečí. Naštěstí jsem díky babičce a následně mladšímu sourozenci nemusela do jeslí a odmalička pravidelně do školky, ale na období, kdy jsem tam musela, mám úzkostlivé vzpomínky. Třeba se mi s velkou intenzitou vybavuje, jak se maminka opozdila a já byla k smrti vyděšená, že už nepřijde, nebo jak jsem se bála jít na záchod, když měla službu paní učitelka, která bedlivě hlídala odchody a příchody. Kdykoli se ke mně někdo choval přísně nebo chladně, prožívala jsem velkou úzkost. Často se mi proto děti i smály. Byla jsem citlivka, a proto jsem byla snadným terčem výsměchu nebo různých necitlivých her, kdy jsem si připadala odstrčená a méněcenná.
Ve škole jsem se pak často rozplakala při kritice či chybě, která vedla ke špatnému výsledku. Známky jsem měla výborné, všechno mě zajímalo a byla jsem v mnoha věcech napřed, z toho jsem čerpala po celou základní školu, aniž bych se musela moc učit. O to hůř jsem snášela, když se mi něco nepovedlo. Měla jsem různé zlozvyky, kterými jsem se uklidňovala, kousání nehtů, kůže, nakonec i vytrhávání vlasů, od malička trpím na silné bolesti hlavy. Nemůžu říct, že bych byla vyloženě neoblíbená, ale já sama jsem se cítila jiná než ostatní, leccos mě rozhodilo, neuměla jsem se bránit dětským posměškům nebo náladovosti kamarádky a měla jsem za to, že je to moje chyba. Měla jsem vždy bohatý vnitřní život, hodně jsem kreslila, tvořila, psala povídky, písničky a básničky. Šťastná jsem byla, když jsme měly s kamarádkou harmonické období, a pak hlavně sama s pastelkami, deníčkem, v přírodě nebo s kytarou. Chtěla jsem jít na uměleckou školu. Nakonec jsem se ale vydala cestou rozumu, na vysokou školu úplně jiného zaměření, kterou jsem si vybrala, abych udělala radost rodičům a dokázala, že za něco stojím. Strašně jsem si nabila. Nedokázala jsem se soustředit, důvěřovat si, všechny zkoušky jsem neustále odkládala a skládala je na poslední chvíli. Byla jsem vyčerpaná, vystresovaná a nakonec jsem tuto školu nedostudovala, protože se se mnou rozešel přítel a mně nezbyly vnitřní síly, abych pokračovala dál.
Následně jsem se dlouhá léta trestala, dostudovala jinou školu, snažila se jinak dohnat svůj neúspěch, v mnohém se mi i dařilo. Strachy, úzkosti, přecitlivělost na neúspěchy a kritiku, snaha o dokonalost, to všechno mě provázelo dál. Začala jsem si postupně uvědomovat, jak silně mě ovlivňují emoce ostatních, jak se na ně přelaďuji, jak nedokážu být v pohodě, když mí blízcí nejsou, jakou úzkost zažívám. Zároveň jsem ale dokázala být vrbou a chápat příběhy a pocity lidí, se kterými jsem se potkávala. Občas jsem si kladla otázku, zda vůbec existuji, když moje prožívání následuje emoce mého okolí. Velmi jsem se trápila svou odlišností a citlivostí, od mládí navštěvovala různé terapeuty, hledala duchovní cestu, řešila vztah s rodiči, nedůvěru v sebe samu a pořád jako bych se nemohla dobrat kořene svých potíží.
Po několika složitých vztazích jsem založila rodinu s citlivým partnerem a máme dvě úžasné děti. U obou z nich vnímám projevy vysoké citlivosti. Starší nedokázalo beze mě vydržet ve školce déle než tři hodiny, odmalička bylo senzitivní a zároveň velmi umělecky nadané. Mladší často chodilo ze školy s bolestmi hlavy a potřebovalo vždy hodně odpočinku. Od začátku jsem si přála, aby mé děti byly ušetřeny toho, co jsem zažívala já, a snažila jsem se jim projevovat co nejvíce lásky, aby zažívaly pocit bezpečí a měly možnost se věnovat tomu, co je baví.
Přes spoustu vnitřního trápení jsem se postupně i já dostala k určité vyrovnanosti. Snažila jsem se dlouhá léta řešit své psychické problémy a vlastně jsem se na sebe zlobila, že na všechno reaguji tak silně, nemůžu se z tohoto kruhu vymotat a být „normální“. V minulých letech jsem bohužel kvůli neustálé snaze držet krok s ostatními a se svými vysokými nároky dospěla až na hranici vyhoření, vnitřního vyčerpání, k panickým záchvatům, vyčerpávajícím tělesným projevům úzkosti a praktické neschopnosti normálně fungovat. Nechtěla jsem si stále připustit, že opravdu potřebuju odpočívat, a vlastně jsem ani nevěděla, co je to péče o sebe.
Nakonec mi velmi pomohla má poslední terapeutka (pracující metodou gestalt terapie) v kombinaci s léky (bohužel jsem svůj stav nechala zajít příliš daleko) i to, že jsem přijala svou vysokou citlivost. Moc mi pomohlo, když jsem si uvědomila, že je možné a pro mě normální, že mě někteří lidé, situace a činnosti extrémně vyčerpávají. Že nemohu fungovat naplno x hodin denně, i když bych moc ráda. Že odpočinek si třeba musím i naplánovat. Že potřebuji určitou jistotu a pevnou strukturu, abych věděla, kdy budu moct vypnout a být sama. Že nemusím každému vyhovět. A hlavně jak můžu poznat, že už mám nebo budu mít dost.
Mimo jiné i díky tomu, že jsem nakonec narazila na informace o vysoké citlivosti, jsem začala být sama k sobě laskavější. To je nejen důležité pro člověka hypersenzitivního, ale vlastně pro každého. Pro nás to ale opravdu platí dvojnásob. Velmi důležité bylo uvědomění, že život mám ve svých rukou a jen já jej také mohu udělat lepším a radostnějším.
Nakonec zjišťuji, že se nám něco dobrého povedlo i ve výchově našich dětí, protože se občas s odpočinkem inspiruji i u nich. My na ně netlačíme s množstvím aktivit a kroužků a ony se dokázaly zařídit tak, aby si našly to své a měly čas i na lelkování. A mě moc těší, že se o sebe, svou citlivost a svůj odpočinek také učí postarat.