Moje citlivá pouť životem
Ivana Bibzová, spoluzakladatelka Institutu pro vysokou citlivost, 29. listopadu 2022
Být vysoce citlivým člověkem je jako být poutníkem v Himálaji. Cesta nahoru je na jednu stranu dlouhá a nesnadná, poutník je však naplněn nádherou, kterou spatřuje kolem. Pestrost vůní, barev, zvuků, rozmanitost bytí. Nahoře fascinovaně hledí na okolní skalnaté výběžky a užívá si ticho hor, vzhlíží k nebesům, shlíží do nížin a děkuje za možnost být zde na Zemi. A poté jde pomalu a přemýšlivě dolů do údolí a ví, že ho tam nezřídka čeká setkání s tvrdou realitou, vůči které může být bezbranný.
Každý z nás má svůj Himálaj a kráčí po jeho stezkách den co den někdy s větší, jindy s menší jistotou. Můj příběh vysoké citlivosti se začal psát již v den mého zrození. Narodila jsem se ženě, která se mě vzdala, a mé první pomyslné kroky nevedly do její milující náruče, nýbrž do kojeneckého ústavu. Měla jsem štěstí, neboť již za několik málo týdnů mě život obdaroval rodiči, kteří mě pojali za svoji dceru. Byla jsem dítě, které potřebovalo mnoho doteků a spoustu blízkosti, potřebovalo cítit lidské teplo. Vnímala jsem nuance v mimice rodičů, již z dálky jsem cítila, když něco nebylo v pořádku, a to i v souvislosti se mnou. Byla jsem velmi citlivá, často jsem plakávala. Táta tento rys spojoval se slabostí. Dráždilo ho, že se se světem nedokážu porvat tak, jak by si přál.
Dokázala jsem se velmi dobře přizpůsobit druhým lidem. Měla jsem problém říct si o to, co chci, abych tím rodičům a okolí nezpůsobila nepříjemnosti – s touto částí své osobnosti se částečně potýkám doposud. Ráda jsem poznávala okolní svět, trávila čas s kamarády, ale dokázala jsem si dlouhé hodiny hrát i o samotě.
V souvislosti se svým osobním příběhem vysoce citlivého člověka jsem prožila jednu důležitou situaci. O své adopci jsem se dozvěděla až v roce 2013, když mi bylo třicet dva let, během meditace Cesta, kterou jsem v tomto období procházela pravidelně. Mé tělo vydalo zprávu: „Nikdy jsem tě nemilovala. Tvoje máma.“ Tomu bylo těžké uvěřit, neboť i když jsme s mámou mívaly různé neshody, nikdy bych nemohla říct, že mě nemilovala. Bylo to tak zvláštní a tak skutečné, že jsem začala pátrat kolem sebe v reálném světě a nakonec jsem se skutečně dopídila. Máma byla v té době již mrtvá, odešla ze světa s tímto tajemstvím. Tátovi chvíli trvalo, než se odhodlal vyjít s pravdou ven. A tak se stalo, že jsem ve svých dvaatřiceti letech zjistila, že mám jiné jméno a na svět mě přivedla jiná žena. Když jsem se ptala dál, zjistila jsem, že lidé v mém okolí, dokonce i spolužáci na střední škole, o tomto tajemství věděli, jenom mně zůstávalo utajeno. Ale prý ne tak docela. Rodiče se snažili mi to říct, když mi bylo šest let. To jsem však rezolutně zamítla, a tak se o to už nepokusili a já jsem zapomněla. Jak fascinující je síla podvědomí, která uchovává vše, co se v našich životech odehrává. S ženou, která mi dala život, jsem se setkala. Dokonce dvakrát. Ale při druhém setkání mi sdělila, že si nepřeje, abych ji znovu navštívila. Respektuji to. Občas myslívám na to, jestli ještě žije a jak se jí daří. Muže, který mi dal druhou polovinu své genetické výbavy, jsem nikdy nepoznala.
V běhu životních událostí jsem v roce 2016 v malém obchůdku v Novém Městě na Moravě narazila na knížku od Kathrin Sohst Citlivost jako výhoda a ihned se do ní začetla. Po přečtení jsem věděla, že patřím k vysoce citlivým lidem a uvědomila si, že mi nikdo předtím neřekl, že být vysoce citlivý je na jednu stranu velmi hluboké a niterné, ale na druhou stranu obtížné, neboť ochranné obaly takových lidí jsou pro nynější vývojové období lidstva pořád dost křehké. Vědomí vysoké citlivosti mi však umožnilo pomalu se začít přijímat.
Na Facebooku jsem založila skupinu Hypersenzitivní lidé, kde jsem se potkala s Jitkou Hákovou a Ondřejem Fafejtou. Společně jsme založili Institut pro vysokou citlivost, abychom vysoce citlivým lidem dali naději, že lidství, které v sobě nesou a uchovávají, je kvalita, o kterou stojí za to pečovat. Čím dál více vnímám, jak důležitá je v dnešní době vzájemná podpora a zájem jeden o druhého.
V současné době působím jako učitelka na waldorfské základní škole. Často bývám unavená a vyčerpaná, protože mé vysoce citlivé anténky vnímají úplně všechno, co se během dne odehrává, a zvládnout dvacet čtyři dětí s jejich vnějším i vnitřním prožíváním, není vždy snadné. Přesto při každém setkání s nimi vnímám, že jsem pouze jejich průvodkyně a že se od sebe učíme navzájem. Je velmi naplňující vidět, jak rostou a sílí.
Občas se zamyslím, jestli bych něco z výše uvedeného rozpoznala, kdybych nebyla vysoce citlivá. Ve svých jedenačtyřiceti letech postupně v každodenní realitě pomalu prorážím jednotlivé nánosy domnělých pravd o sobě samé. Uvědomuji si, že jsem čím dál více vděčná za dary, které vysoká citlivost nabízí, protože jich opravdu není málo. V přetechnizovaném světě plném různých pokušení může být setkání s vysoce citlivým člověkem, který vás vnímá a má o vás skutečný zájem, záchranným kruhem v rozbouřeném moři či oživující oázou na rozpálené poušti. Vysoce citliví lidé mají ve vývoji lidského druhu své důležité místo. A možná právě nyní nastává ten čas, kdy mu jejich kvality pomohou přežít.