Jak mi pomohlo uvědomění, že jsem vysoce citlivá žena.

Jitka Háková, spoluzakladatelka Institutu pro vysokou citlivost, 29. srpna 2020

Dodnes si pamatuji ten podzimní večer v roce 2014, kdy jsem na internetu narazila na článek o vysoce citlivých lidech v angličtině. Okamžitě to upoutalo moji pozornost. V článku byla zmínka o americké psycholožce a psychoterapeutce Elaine Aronové, která zkoumá vysokou citlivost jako rys osobnosti, jež tu vždy byl, jen nebyl rozpoznán. Našla jsem si její stránky, objednala její knihy a začala se tématem zabývat. 

Došlo mi, že mám vysoce citlivé dítě. Můj syn byl tehdy ve druhé třídě základní školy a pravidelně se ze školy vracel se silnými bolestmi hlavy, někdy spojenými se zvracením. Když jsem pátrala po tom, co ten den prožil, obvykle to byla nějaká takováto událost: se školou navštívil divadelní představení a pak si stěžoval, že světla v divadle byla moc silná a bylo tam moc lidí; nebo dočasně museli chodit se třídou do jídelny vedlejší školy, která zřejmě nebyla dobře větraná, a vadily mu pachy v jídelně. Uvědomovala jsem si také, jak silně prožíval, když viděl, že je někomu ubližováno. Obvykle se zastával spolužáků, se kterými si nikdo nechtěl hrát. Pečlivě také třídil odpad a na výletě odmítal odhodit prázdnou plastovou láhev do běžného koše, raději ji odnesl domů, aby neublížil životnímu prostředí. Naplňoval prostě všechno, co Elaine Aron shrnula pod zkratkou DOES: hloubka zpracování informací (Depth of processing), snadné přestimulování, přetížení (Overstimulation), emoční reaktivita a empatie (Emotional Reactivity and Empathy) a vnímání jemností a nuancí (Sensing the Subtle).

Zabývala jsem se tématem vysoké citlivosti kvůli svému synovi a trvalo mi pár měsíců, než jsem si uvědomila, že také já jsem vysoce citlivá. Jen si jako dospělá mohu více vybírat a stresovým situacím se vyhnout.  Najednou jsem chápala, proč odmítám chodit do přelidněných míst, na stadiony, do plných restaurací. Proč nerada chodím do nákupních center. Proč se nechci dívat na akční a válečné filmy. A proč mi prospívá jóga, meditace a relaxační hudba. Poté co jsem se stala matkou, jsem si ale vždy vybrat nemohla. Není možné jen tak vypnout plačící miminko. Dětem je potřeba dát péči a pozornost a to přináší větší smyslovou i emoční zátěž. V té době jsem byla matkou (zatím jen) tří dětí a byla jsem vystavena pravidelnému přetížení. Zároveň jsem prožívala frustraci, že toho nestihnu tolik, co jiné ženy. S touhou vše stihnout a vyrovnat se ostatním ženám jsem přiváděla samu sebe k vyčerpání a výsledkem bylo, že minimálně jednou měsíčně jsem měla velké bolesti trapézových svalů a svalů krční páteře, které se přenesly až do hlavy. Trvalo to obvykle tři až čtyři dny, bolesti byly často doprovázené zvracením a dostala jsem se z toho jen díky paralenu. Rehabilitace nepomáhala. Nebyla jsem schopna zmírnit stres. Tenkrát jsem nechápala, co se se mnou děje. 

Vzpomínám si na rodinný výlet do Drážďan, na který jsem se moc těšila a který skončil mým opětovným zhroucením. Po dni stráveném turistikou se třemi dětmi jsem před odjezdem dostala nápad, že využiji situace a nakoupím v obchodním domě dětem botičky a oblečení. Během nakupování jsem začala cítit tu známou únavu a smyslové přetížení ze světel a zvuků velkých obchodů. Snažila jsem se to vydržet a být efektivní, abych měla nakupování za sebou. Povedlo se. Jenže už na zpáteční cestě v autě jsem pociťovala tuhnutí ramen a po návratu domů se rozjela nepříjemná bolest. Následující den, který byl paradoxně Dnem matek, jsem strávila v bolestech. Když jsem se z toho dostala, řekla jsem si, že tohle už nechci zažívat. Uvědomovala jsem si, že na sebe nesmím tlačit, že musím respektovat své tělo a pocity, jinak budu nemocná.

Až když jsem asi o šest měsíců později četla o vysoké citlivosti, začala jsem rozumět tomu, proč toho nezvládnu tolik co ostatní. V knize E. Aronové The Highly Sensitive Person jsem si četla o přestimulování a musela jsem se skoro smát; jako příklad Elaine uváděla, že vysoce citliví lidé po celodenní turistice nezvládnou jít ještě večer do rušného baru. Bylo to jako by psala o mně. Jen já se místo baru snažila nakupovat v rušném obchodním domě, navíc se třemi malými dětmi. Zpětně jsem si také vzpomínala na momenty, kdy jsem si uvědomovala, že jsem v mnoha ohledech jiná než lidé kolem mne. Když jsem o tom kdysi mluvila s jedním psychologem, poznamenal, že jsem prostě „křehká“. Svoji citlivost a empatii jsem také zpracovávala během svého terapeutického výcviku; uvědomovala jsem si, že díky nim mám dar rozumět lidem a pracovat s nimi, ale zároveň jsem svoji citlivost vnímala jako nepraktickou a nechtěla ji přijmout.

Když jsem zjistila, že existuje pojem vysoká citlivost, že to co prožívám, je normální, a že asi 20 % lidí je vysoce citlivých, ulevilo se mi. Záda mne občas ještě bolí, zvláště v poslední době, kdy byly děti skoro pět měsíců doma. Právě ve dnech, kdy jsem psala tento článek a náš dům byl plný dětí a jejich kamarádů, se nepříjemné bolesti znovu dostavily. Protože už rozpoznám signály, okamžitě jsem zvolnila a zrušila program. Pomohl také manžel, který společně s dětmi odjel na víkend na chalupu, abych měla na chvíli úplný klid. Během jednoho odpoledne samoty a odpočinku jsem se dala dohromady a bolest úplně ustala.  A taková je moje zkušenost: když si dopřeji klid a odpočinek, svaly se uvolní, bolesti ustoupí a nemusím polykat léky. Někdy je to náročné, ale s pomocí ostatních se to dá zvládnout, přestože jsem dnes matkou už čtyř dětí. Také dnes vím, že mohu být citlivá, jemná a křehká, aspoň někdy. Protože i v jemnosti je síla. 

Přeji nám všem vysoce citlivým, abychom si dovolili respektovat sebe samé a své potřeby.