Vysoká citlivost z pohledu muže
Petr No., květen 2021
Jsem vysoce citlivý muž na prahu čtyřicítky – krásná, chápající a milující manželka (vysoce citlivá), dvě úžasné děti (minimálně jedno vysoce citlivé… ne, obě vysoce citlivé) – a chtěl bych vám napsat svůj příběh o vysoké citlivosti z pohledu muže.
Od raného dětství jsem cítil, že jsem jiný. Rád jsem si hrál sám, měl jsem svůj svět, svoji ohromnou fantazii, do které jsem utíkal před vnějším světem. Také proto, že otec byl alkoholik a hrubián a jeho řev a nadávky mi nedělaly dobře. Často jsem chodil do přírody a již jako malý chlapec jsem miloval západ slunce, pozorovat včelky, vnímat vítr, přírodu…
Ale vlastně nejvíc mě o mém vlastním dětství naučilo, když jsem pozoroval svoji pětiletou vysoce citlivou dceru – jak si hraje, co vnímá, jak reaguje. S kamarády míváme „tatachaty“, kde se sjedou tatínci s dětmi, a při jedné z prvních tatachat jsem byl v rozpacích, že všechny ostatní děti jsou spolu, jen moje dcerka si hraje sama o kus vedle. Stejně tak ve školce. Prvně jsem z toho byl takový špatný. Přemýšlel jsem, kde děláme jako rodiče chybu, ale problém byl ve mně, a ne v dcerce. Velmi jsem ji porovnával s ostatními dětmi, ale právě na základě vysoké citlivosti jsem pochopil, že dcerka je úplně v pořádku, jen potřebuje na vše více času a prostor sama pro sebe. A když chce, tak si s ostatními dětmi hraje. Pozoruji, že jakmile je toho na ni moc nebo jsou ostatní děti příliš intenzivní, tak se stáhne a potřebuje být chvíli o samotě. A když jsem ji přestal porovnávat s ostatními dětmi a přijal její povahu, vše se tak nějak změnilo, i když se ve skutečnosti nestalo vůbec nic. Dcerka je spokojená, že může být sama sebou a že jí neříkám, jaká by měla být. A vnímám její tempo, které z pohledu ostatních může být pomalé, ale já jí tak strašně dobře rozumím. Je to zajímavé pozorovat.
Mám to stejně. Ve větší skupině lidí, na oslavách apod. potřebuji vždy na chvilku zmizet a nadechnout se a být prostě nějaký čas sám. Teď už to chápu, ale byly doby, kdy jsem tomu nerozuměl a prostě jsem si připadal divný. S tím jsem dlouho vnitřně bojoval, neboť dnešní doba takovému vnímání života moc nepřeje.
Velmi jasně si vzpomínám na jednu věc, která mi velmi silně zůstala v hlavě. Odjel jsem za prací do Norska, kde jsem byl skoro půl roku a bydlel sám v chatce kousek od hotelu, kde jsem pracoval. Jednou v noci jsem vyšel před chatku, bylo absolutní ticho, na nebi polární záře a ve mně se rozhostil takový klid a mír, že jsem začal vnímat vše okolo, jako by vše bylo v jakýchsi prostorových mřížkách. Byl to neskutečný zážitek, kdy jsem vnímal absolutní splynutí nejen s přírodou, ale vůbec se vším. Když jsem se o tom bavil s kamarády, kteří měli za sebou zkušenost s LSD, tak ten zážitek byl v podstatě stejný.
Stejně tak se mi třeba stalo, že jsem jel autem a měl jsem náhle jasný pocit, že se vybourám. Podíval jsem se na tachometr, zvednu hlavu a proti mně se řítí auto, které dostalo smyk. Náraz jsem přežil, neboť jsem na něj byl připravený. Jindy mi umíral bratr na rakovinu. V prosinci jsem se v noci vzbudil a věděl jsem, že bratr umře v květnu. Bylo to tak silné, že jsem o tomto zážitku řekl své sestře. Blížil se konec května, bratrův stav byl stabilizovaný a já říkal sestře, že ten květen přece jen nevyjde… ale on bohužel vyšel.
Takových situací se mi stala celá řada, ale zpětně jsem za všechny hluboce vděčný. Již se těchto věcí nebojím, naopak vnímám s vděčností sám sebe a to, jaký jsem. A právě na základě takovýchto vjemů jsem čirou náhodou narazil na článek o vysoké citlivosti, kde bylo popsáno vše, co jsem od dětství prožíval. Začal jsem se o vysokou citlivost více zajímat a přečetl snad veškerou dostupnou literaturu, která se dala na toto téma sehnat. A je to úžasné. Neskutečně mě uklidnilo, že jsem normální. Jen vím, že musím o sebe pečovat jak fyzicky, tak psychicky.
Právě na základě poznání vysoké citlivosti jsem se snažil v myšlenkách podívat sám na sebe, na to, kdo jsem, jaký jsem a proč takový jsem. Vzhledem k tomu, že mám velkou představivost, se mi při přemýšlení nad vlastní minulostí stalo, že jsem nad sebou viděl ohromnou obludnou hlavu. Nevěděl jsem, jak to mám chápat. Pořád jsem se obludy ptal, co po mně chce. Trvalo zhruba půl roku, že jsem stával před zrcadlem nahý a ptal se při pohledu na sebe, zda jsem toto opravdu skutečně já a jestli to takto chci. Potom jednoho dne jsem si představil obludu, stál jsem před ní nahý a ptal se jí, co po mně chce, a řekl jí, že jestli chce, ať mě klidně sežere. Plně jsem si uvědomoval, jaký jsem. Že se snažím, mám své chyby, dobré i špatné vlastnosti a nemám co ztratit. Ta obluda zmizela a objevil se takový krásně světlý prostor, kde mi bylo příjemně, a já viděl, že jsem dobrým člověkem. Těžko se to popisuje, ale je to tak. Vzhledem k tomu, že jsem věřící, celé mi to naráz dávalo silný smysl a ucítil jsem takový Boží závan. Ta obluda jsem byl já sám. K tomuto svému poznání jsem ale dospěl až na základě hlubokých bolestí, se kterými jsem se znovu vnitřně konfrontoval, znovu je prožil a odpustil sám sobě. Dnes již beru vysokou citlivost – své hluboké vnímání a prožívání – jako dar, za který jsem vděčný.
S úctou
P. No.