Vaše příběhy

Na této stránce chceme zveřejňovat příběhy vás, vysoce citlivých lidí. Protože vaše zkušenost může pomoci ostatním vysoce citlivým lidem. Můžete napsat třeba o tom, jak prožíváte a vnímáte život jako vysoce citlivá žena či muž, a co vám vysoká citlivost přináší. Jestli vám nějak pomohlo uvědomění, že jste vysoce citlivým člověkem. Můžete napsat také svou zkušenost z pohledu rodiče či učitele vysoce citlivého dítěte. Můžete zvolit svůj vlastní formát, protože ani my vysoce citliví lidé nejsme všichni stejní. Svůj příběh můžete podepsat, popřípadě požádat o anonymní zveřejnění. Můžete připojit svou fotografii nebo příběh zveřejníme bez fotografie.

Máte-li zájem podělit se o svůj příběh s ostatními, kontaktujte nás: Info@institut-pro-vysokou-citlivost.cz

Můj citlivý svět

Pavel Bornfleth, 9. března 2022

Jmenuji se Pavel a narodil jsem se v Praze na samém začátku osmdesátých let.

Ve třech letech jsem věděl, že umím hrát na klavír, a hudba, kterou jsem poslouchal tenkrát, mě provází dodnes, stejně jako vědomí, že zvuky, tóny a melodie v mých představách působí barevně a často až „doslova“ jako film, který vychází z hloubky všeho, co tvoří mě samotného.

Odmalička jsem rád poslouchal a později i četl a psal poezii, vnímal obrazy i sochy a různé jiné umění jako univerzální jazyk a přitahovala mě místa, která v sobě nesla odkaz osamění a zapomenutí. Les byl, je a bude svatyně, kde můžu být takový, jaký skutečně jsem, a protože jsem se po dvanácti letech prožitých v Berlíně cítil neskutečně vyčerpaný, odstěhoval jsem se do hor.

Celý Pavlův příběh si můžete přečíst zde.

Hypersenzitivita jako superschopnost

Tereza Adrian, 19. ledna 2022

Po téměř 30 letech jsem si konečně ověřila, že jsem opravdu „vysoce citlivá“. Je to pro mě velké zjištění. Odmalička jsem poslouchala věty typu „reaguješ přehnaně“, „cítíš to špatně“, „takhle, jak to cítíš, to určitě není“ apod. Nejenže mě kvůli mé citlivosti osočovali, ale dělali ze mě vyloženě někoho špatného, divného nebo minimálně hysterického. A nebyl nikdo, kdo by mi pomohl naučit se rozumět mým pocitům, natož mé silné emoce zvládat. Musela jsem se o sebe postarat sama a už jako malé dítě těžce bojovat za svoje pocity, za svoje právo na ně a za svoje hranice.

Celý příběh Terezy Adrian si můžete přečíst zde.

Citlivka

Míla P., 1. prosince 2021

O vysoké citlivosti jsem se dozvěděla v nějakém článku na internetu asi tak rok před tím, než vznikl Institut pro vysokou citlivost. Okamžitě mi bylo jasné, že to může být odpověď na spoustu mých otázek na téma, co to se mnou vlastně je. Od té doby téma sleduji.

Již od malička jsem byla citlivé, až přecitlivělé dítě, snadno jsem se rozplakala, bála jsem se, silně jsem potřebovala zažívat pocit bezpečí. Naštěstí jsem díky babičce a následně mladšímu sourozenci nemusela do jeslí a odmalička pravidelně do školky, ale na období, kdy jsem tam musela, mám úzkostlivé vzpomínky. Třeba se mi s velkou intenzitou vybavuje, jak se maminka opozdila a já byla k smrti vyděšená, že už nepřijde, nebo jak jsem se bála jít na záchod, když měla službu paní učitelka, která bedlivě hlídala odchody a příchody. Kdykoli se ke mně někdo choval přísně nebo chladně, prožívala jsem velkou úzkost. Často se mi proto děti i smály. Byla jsem citlivka, a proto jsem byla snadným terčem výsměchu nebo různých necitlivých her, kdy jsem si připadala odstrčená a méněcenná.

Celý příběh Míly si můžete přečíst zde.

Jak jsem pouhou změnou vnímání odemkla svou životní energii

Jarka K., 29. října 2021

Nedávno jsem byla na pískovišti s malými synovci. Přišel k nám chlapeček, který působil smutně. Snažil se o pozornost svého tatínka, ten ale telefonoval. Okamžitě ve mně naskočil můj „instinkt“ nějak mu pomoci – začít si s ním povídat nebo hrát, povzbudit ho. Znám u sebe tento stav, kdy silně vnímám emoční potřeby druhých, proto jsem se ovládla a vyčkala. (Zeptala jsem se synovce, jestli si s klučíkem nechce hrát, a on odmítl. V tu chvíli jsem to brala jako lekci sobě. UVOLNI SE, SOUSTŘEĎ SE NA SEBE A NECH VĚCI BÝT. K chlapečkovi za chvíli přiběhla jeho starší sestra.)

Velkou část dospívání jsem strávila nasloucháním druhým, co se lidských vztahů týče. Jeden z mých rodičů je vysoce citlivý a jeho asketický a posmutnělý přístup k životu ještě posílil mou vlastní citlivost. Orientace na ostatní a jejich potřeby byla jednu dobu hlavním smyslem mého života. Sama jsem cítila, že mi na tom „něco nesedí“, ale nedokázala jsem to zastavit. Mnohé mi vysvětlilo setkání s knihou Rolfa Sellina Vysoce citliví lidé mezi námi.

Celý Jarčin příběh si můžete přečíst zde.

Jsme moc rádi, že můžeme sdílet příběh Petra No., který v něm popsal, jak vnímá vysokou citlivost ze svého osobního mužského pohledu. Věříme, že jeho příběh bude užitečný také pro další vysoce citlivé muže, i ženy.

Vysoká citlivost z pohledu muže

Petr No., květen 2021

Jsem vysoce citlivý muž na prahu čtyřicítky – krásná, chápající a milující manželka (vysoce citlivá), dvě úžasné děti (minimálně jedno vysoce citlivé… ne, obě vysoce citlivé) – a chtěl bych vám napsat svůj příběh o vysoké citlivosti z pohledu muže. 

Od raného dětství jsem cítil, že jsem jiný. Rád jsem si hrál sám, měl jsem svůj svět, svoji ohromnou fantazii, do které jsem utíkal před vnějším světem. Také proto, že otec byl alkoholik a hrubián a jeho řev a nadávky mi nedělaly dobře. Často jsem chodil do přírody a již jako malý chlapec jsem miloval západ slunce, pozorovat včelky, vnímat vítr, přírodu…

Ale vlastně nejvíc mě o mém vlastním dětství naučilo, když jsem pozoroval svoji pětiletou vysoce citlivou dceru – jak si hraje, co vnímá, jak reaguje…..

Celý Petrův příběh si můžete přečíst zde.

Přestože je tato stránka určena hlavně pro vaše příběhy, někdy se s vámi podělíme o naši zkušenost také my, zakladatelé spolku. Níže si můžete přečíst příběhy zakladatelů spolku Ondřeje Fafejty a Jitky Hákové.

Tajemství mojí empatie

Ondřej Fafejta, spoluzakladatel Institutu pro vysokou citlivost, 23. ledna 2021

Považuji se za introverta a vysoce citlivého člověka, který je přemýšlivý, niterný a potřebuje mít s druhými hlubokou komunikaci a důvěrný vztah. Rozhovory s druhými ve mně uvíznou a mám potřebu se k nim někdy vracet (přičemž ten druhý už si třeba na daný rozhovor nepamatuje). Lidé se toho někdy bojí nebo je to zaskočí. Výsledkem je, že jen málokoho bych skutečně označil za přítele. Umím s lidmi jenom tak žertovat, umím být pragmatický, umím si udržovat odstup a chránit se, ale to je jen jedna má složka. Ta druhá potřebuje, abych mohl s jiným člověkem komunikovat plnou svou bytostí.

V praxi mě ale ještě více ovlivňuje něco, co s vysokou citlivostí souvisí, často se to s ní vyskytuje, ale není to přímo vysoká citlivost. Existují totiž lidé, kterým se říká empati. Pro ujasnění, slovem „empatie“ zde nemyslím sklon brát ohled na to, co asi druzí cítí, abych jim mohl pomoci. Empatií myslím přímo fyzické zakoušení při kontaktu s druhými lidmi.…….

Celý Ondrův příběh si můžete přečíst zde.

Jak mi pomohlo uvědomění, že jsem vysoce citlivá žena. První uvědomění.

Jitka Háková, spoluzakladatelka Institutu pro vysokou citlivost, 29. srpna 2020

Dodnes si pamatuji ten podzimní večer v roce 2014, kdy jsem na internetu narazila na článek o vysoce citlivých lidech v angličtině. Okamžitě to upoutalo moji pozornost. V článku byla zmínka o americké psycholožce a psychoterapeutce Elaine Aronové, která zkoumá vysokou citlivost jako rys osobnosti, jež tu vždy byl, jen nebyl rozpoznán. Našla jsem si její stránky, objednala její knihy a začala se tématem zabývat. 

Došlo mi, že mám vysoce citlivé dítě. Můj syn byl tehdy ve druhé třídě základní školy a pravidelně se ze školy vracel se silnými bolestmi hlavy, někdy spojenými se zvracením. Když jsem pátrala po tom, co ten den prožil, obvykle to byla nějaká takováto událost: se školou navštívil divadelní představení a pak si stěžoval, že světla v divadle byla moc silná a bylo tam moc lidí; nebo dočasně museli chodit se třídou do jídelny vedlejší školy, která zřejmě nebyla dobře větraná, a vadily mu pachy v jídelně…..

Celý Jitčin příběh si můžete přečíst zde.