Píšu lidem svého kmene

Věra Pospíšilová, 27. října 2022

Jako dítě jsem byla ohromně kreativní. Byla jsem ten typ, co pořád něco kutí. Bavila mě keramika, stříhání, lepení, háčkování, vyšívání, vrtání, řezání, kreslení a nejvíc psaní. Dost času jsem trávila sledováním lidí a přemýšlením o tom, co vedlo k jejich chování. Proč někdo umí být šťastný, a někdo se sotva vleče? Proč někdo cítí bolest druhých, a někdo dokáže nad bezprávím mávnout rukou? Ráda jsem pokládala nepohodlné otázky už jako malá.

Když jsem vyrůstala, začala jsem vnímat, jak se svět rychle točí a lidé se za něčím ženou. Ta rychlost mě frustrovala, protože já jsem na všechno potřebovala mít času víc. Víc času na pochopení zadání, na souvislosti, na čtení, na zapisování, na zkoumání ze všech stran. Ale ten čas pro mě nebyl. A protože lidé kolem mě ten čas uměli používat, a já ne, připadala jsem si divná. Snažila jsem se tedy přizpůsobovat všemu a všem, abych trochu zapadla. Bývalo mi kvůli tomu často špatně, byla jsem takový psychosomatický uzlíček. Bolívala mě hlava, uši a břicho, byla jsem pořád unavená. Tak unavená, že když jsem konečně s nadšením zahájila nějakou činnost, v polovině mi pak došel benzin a málokdy jsem to dotáhla do konce. Tak se projevovala moje vysoká citlivost v dětství, kdy jsem já ani mí rodiče neměli o této lidské vlastnosti moc informací.

V pubertě mě moje neschopnost zapadnout katapultovala mezi hudební subkultury. Započala jsem hledání svého kmene. Čím divnější hudba a čím divnější tlupa, tím lepší! Objevovala jsem neznámé krajiny, které hudba otevírá. Díky své citlivosti jsem při poslechu prožívala hudbu tak, jako bych znala pocity člověka, který ji složil. Nejšťastnější jsem byla na živém vystoupení, kdy jsem se nechala vcucnout natěšenou atmosférou před koncertem a pak se krmila hudbou, ze které jsem žila dalšího půl roku. Sytila jsem se lidskou kreativitou v jakékoliv formě a dobíjela si baterky. Promlouvaly ke mně knihy a filmy, ve kterých jsem bydlela víc než v hmatatelném světě. V období maturity jsem byla natolik „v knihách“, že mě můj učitel češtiny usměrňoval slovy „ty čteš až moc“. V tu dobu začalo i moje tvůrčí období, kdy jsem tvořila intuitivní koláže, dadaistické básně z novinových titulků, psala jsem haiku a fotila detaily. Tady jsem si svou citlivost ještě neuvědomovala, ale začala jsem si jí hodně užívat.

V tomto období jsem také začala vnímat reakce svého těla. Vypozorovala jsem, že po koncertech mám jinou kocovinu než mí kamarádi, kteří byli druhý den fit. Mně to trvalo tři dny a ještě jsem stihla onemocnět. Všimla jsem si, jak se mi vždy zhoršila nálada po setkání s naštvaným člověkem. Kdykoliv jsem mluvila s někým, kdo na sobě měl navlečený černý pytel s depkou, solidárně jsem umírala celý další den s ním. Kdykoliv jsem naopak strávila čas s člověkem, který zářil, zářila jsem pak celý den taky. Tohle přejímání cizí nálady mi zasahovalo i do vztahů, do práce i do studia, kde jsem ani v jedné disciplíně nebyla schopná větších úspěchů. Začala jsem tedy být bdělá v tom, s kým a jak trávím svůj čas.

V době, kdy ostatní už žili své životy, cestovali po světě a zakládali rodiny, jsem se já pokoušela teprve postavit na vlastní nohy. Pídila jsem se po zlepšení své situace. Pomáhala jsem si tím, co mi dělalo dobře. Hledala jsem odpovědi ve vegetariánské stravě, v buddhismu a různých spirituálních proudech. Věděla jsem, že je se mnou něco jinak, ale až kolem osmadvacátého roku života jsem si připustila, že to nemusí být špatně. Nevěděla jsem, co to je, ale pomalu jsem TOMU šla naproti. Začala jsem víc poslouchat to, co si myslím, a rozlišovat vlivy svého okolí. Trávila jsem víc času o samotě, a tím jsem se začala měnit.

Nejvíc mi v tom pomáhalo psaní, které mi vždycky šlo. Od čtrnácti let jsem si psala deníky. Vylévala jsem do nich z hlavy vše, co mě v ní tlačilo. Při mém neustálém přehlcování to byl skvělý nástroj k uklidnění a přetváření negativních energií v něco tvůrčího. Psaní se mi stalo pevnou základnou v tekutém a stále se měnícím světě, který byl pro mě matoucí. Pokud jsem cítila, že ztrácím pevnou půdu pod nohama, uvařila jsem si konvici čaje, zapálila svíčku a nechala ruku psát, co zrovna nejvíc potřebovala. Jednou to byl pečující dopis sobě, jednou návrh, jak se vyhnout rodinnému stresu, jednou z toho vznikla nádherná báseň a jindy zase seznam nápadů na zlepšení klimatické krize. Po takovém vnitřním dialogu se mi VŽDY ulevilo. V současnosti mám popsaných třicet deníků.

Před třemi lety jsem se od své terapeutky dozvěděla o vysoké citlivosti a všechno do sebe zapadlo. Do mého života vpluly ty správné informace a pocit úlevy. Protože jsem konečně dostala odpověď. Někdo ví, jak se cítím. Už o tom nepíšu já, ale někdo píše o mně. O věčné únavě. O hlubokém prožívání okamžiku. O přejímání emocí. Dala jsem výpověď v práci a odjela na půl roku na magický Island popřemýšlet, jak se svou vysokou citlivostí naložím. Chodila jsem po lávových polích, kochala se spícími sopkami, znovuobjevila plavání a samozřejmě popsala pár dalších deníků. Rozhodla jsem se, že pokud chci žít dobrý život, potřebuji žít se svými dary. A k těm vysoká citlivost rozhodně patří. Chci rozvíjet to, co umím, nikoliv to, co bych měla umět. A rovněž chci zpomalit. Tak, abych dokázala žít v souladu se svou vnímavostí.

Krátce po návratu domů jsem otěhotněla. S příchodem dcery jsem se jen upevnila v tom, jak moc důležité je, aby člověk tvořil život podle svých hodnot. Sebrala jsem odvahu, „vyoutovala se“ se svou vysokou citlivostí u nejbližšího okolí a začala na Facebooku a Instagramu sdělovat, jak prožívám svět. Mou motivací je pojmenování jevů, které jsou běžnou součástí života citlivější menšiny, ale o kterých se málo mluví. Chci tento status quo trochu vyvažovat a podpořit tak ostatní citlíny k láskyplnějšímu přístupu k sobě. Vytvořila jsem i facebookovou skupinu Vysoce citlivé psaní. Je určená pro citlivé autory, kterým psaní pomáhá žít v souladu sám se sebou. S lidmi svého kmene tak konečně sdílím tuto vzácnou berličku, která mi pomáhá k přijetí vlastní citlivosti.