Vysoce citlivá a extrovertní
Seniorka Iva, 26. ledna 2023
Patřím k té menšině 20 % vysoce citlivých lidí, kteří jsou extrovertní. Narodila jsem se pod hvězdami, které mi daly do vínku bohatý vnitřní prostor a silné cítění pro sociální spravedlnost, touhu po nových věcech a optimismus.
Už v dětství pro mě bylo velkým darem vnímání krásy – v přírodě, v umění. Tajil se mi dech nad detaily lesa, barevností oblohy, zurčením potoka. Cítím obrovské spojení s přírodou, bez ní bych byla chudá, můj život vyprahlý. Hudba pro mne byla odjakživa studnicí imaginace, kterou podněcovala má učitelka klavíru, stejně jako ve výtvarném umění ilustrace Jiřího Trnky, doprovázející snad všechny mé dětské knížky.
Byla jsem založením radostné dítě navzdory výchově spočívající v příkazech a jejich plnění. Vyvažovala jsem si ji únikem do vlastního světa – mám kupříkladu fotku z předškolního věku, na níž sedím s hromadou knížek v jakémsi hnízdě obestavěném leporely.
Velký vnitřní prostor a extrovertní povaha mě přirozeně vybízely k tvořivým projevům. V dětství to bylo režírování besídek a radostné muzicírování, v mateřství je vystřídaly snad všechny rukodělné techniky a v posledních letech došlo i na malování. Fotografování je zvláštní kategorií, ráda zachycuji kupříkladu přírodní atmosféru, třeba i stíny. Ve společnosti se často projevuje spíše moje introvertní část a vzdálit se za objektiv je pro mě schůdné. Bez foťáku mě najdete někde v nejzazším koutě zahrady rozmotávat narozeninové balonky, které vítr zacuchal. Miluji krásný design, architekturu, estetično. Umění mě doslova povznáší.
Často zažívám krásu v lidských vztazích, například při návštěvě, která přijde na čaj a podnítí všechny ke společnému zpěvu, anebo přicházím za skupinou přátel do restaurace a tají se mi dech nad obrazem, který mi nabízí pohled oknem – sedí kolem stolu v tlumeném světle lampy a v důvěrném hovoru.
Vnitřní svět mám stále po ruce jako kotvu a opakovaně mi to umožňovalo rychle se přizpůsobovat. Rychle se adaptuji na nové prostředí, na nové situace, na nové vztahy. Díky empatické povaze mám přirozenou důvěru lidí, stávám se jejich vrbou. Ovšem v osobním životě to tak jednoduché není, poněvadž pro svou orientaci na vnější svět si poměrně nesnadno ujasňuji vlastní potřeby, tedy i hranice, abych mohla vytvářet harmonický partnerský vztah.
Při své velké citlivosti umím věci, dění, vývoj situací předjímat, vidím, kam spějí. Opakovaně mě to přivedlo do vůdčí role, dokázala jsem taky stmelit ostatní za určitým cílem. Zároveň jsem vždy potřebovala vše hluboce a pečlivě zvažovat, nahlížet možné souvislosti.
Mé smysly jsou velice aktivními čidly. Jet v létě přeplněnou tramvají je pro mě stresující, můj čich mě přemlouvá vystoupit. Zato procházka borovým lesem je pohádkou. Hmatem zkoumat materiály bylo pro mě vždycky nejen při mé tvořivosti velkou radostí. A zároveň jsem například vysoce citlivá na bezdrátovou myš nebo zvonek, nemůžu je používat, vibrace cítím v těle. Nemohu nosit žádné oděvy z umělých vláken. Silné zvuky mě fyzicky bolí. Tělesné vjemy u mě posílila léta cvičení jógy a bojových umění, přivedly mě i k poskytování terapie. Taky dokážu vizuálně pochytit, co prožívají druzí i třeba ve větším prostoru, a rovněž všechno, co se v prostoru zároveň děje. Což je přirozeně strašně náročné.
Jsem citlivá i na slovní vyjádření, pečlivě naslouchám, co který člověk svou mluvou míní. A zejména u překládané literatury často trpím, doslova cítím fyzickou bolest, když je kniha přeložena automatem a jen ledabyle editovaná. Literatura, která přesahuje náš svět, mě úžasně sytí a začala jsem ji sama překládat.
Mé emoční prožitky jsou silné a bohaté, vyživují můj vnitřní prostor, i ty nejjemnější vjemy jsou pro mě výživnou manou. Umí mě ovšem někdy pěkně převálcovat, zejména pokud jde o osobní vztahy. Potřebuji pak důkladný odstup, abych své emoce mohla zpracovat a přijmout. I ty pozitivní.
Jako každému vysoce citlivému člověku se mi děje, že jsem z množství podnětů velmi často zahlcená, a naučila jsem se konečně být laskavá i k sobě a respektovat, že potřebuji klid. Při zahlcení vizuálními podněty mi kupříkladu pomohlo přestat sledovat média, a dokonce zaměnit milovanou četbu za audio poslech. Naučila jsem se říkat laskavě „ne“ a to, že něco nemohu, aniž bych se cítila vinna. To i v mé veliké milované a milující vysoce citlivé rodině.
Má intuice mi v mládí zachránila doslova život, když mě při cestě tramvají do práce „neznámá síla“ doslova z tramvaje vytáhla. Dokonce mě vedla za mým otcem, se kterým jsem hned vzápětí jela autem kolem té „mé“ tramvaje, těžce nabourané druhou tramvají. Přesně v místě, kde jsem seděla. Sanitky odvážely raněné. Mohla jsem uvidět, čemu jsem unikla, díky té nezvyklé síle, která doslova zakročila. Mám ale taky intuici docela běžné povahy, cítím třeba, že chodí přímo kolem domu srnky, ač je nevidím. Nebo cítím, že někdo přichází. Vstupuje do „mého“ prostoru.
Cítím se organickou součástí existence – druhého člověka, lidského souručenství, ale kupříkladu i toho, co člověk s láskou vytvořil, a přirozeně taky přírody a vesmíru. Vede mě to k zapojování do nejrůznějších projektů.
Při své extrovertní výbavě jsem s citlivostí patrně nezápasila tolik jako lidé introvertní. Často jsem si našla způsob, jak se buď uchýlit do svého vnitřního světa, anebo jak citlivost použít ve vnějším světě. Ale sebe samu jsem mohla plněji přijmout teprve, když jsem díky knihám, článkům a filmům Elaine Aron zjistila, že jsem vysoce citlivá. S tím spojená hloubka prožitků i určitá úskalí života této části populace slouží podle autorky u všech druhů k evoluci. Od té doby dává mému životu nový smysl, že má vysoká citlivost je vlastně pro všechny darem. A tak se jako extrovert raduji.