Tajemství mojí empatie

Ondřej Fafejta, spoluzakladatel Institutu pro vysokou citlivost, 23. ledna 2021

Považuji se za introverta a vysoce citlivého člověka, který je přemýšlivý, niterný a potřebuje mít s druhými hlubokou komunikaci a důvěrný vztah. Rozhovory s druhými ve mně uvíznou a mám potřebu se k nim někdy vracet (přičemž ten druhý už si třeba na daný rozhovor nepamatuje). Lidé se toho někdy bojí nebo je to zaskočí. Výsledkem je, že jen málokoho bych skutečně označil za přítele. Umím s lidmi jenom tak žertovat, umím být pragmatický, umím si udržovat odstup a chránit se, ale to je jen jedna má složka. Ta druhá potřebuje, abych mohl s jiným člověkem komunikovat plnou svou bytostí.

V praxi mě ale ještě více ovlivňuje něco, co s vysokou citlivostí souvisí, často se to s ní vyskytuje, ale není to přímo vysoká citlivost. Existují totiž lidé, kterým se říká empati. Pro ujasnění, slovem „empatie“ zde nemyslím sklon brát ohled na to, co asi druzí cítí, abych jim mohl pomoci. Empatií myslím přímo fyzické zakoušení při kontaktu s druhými lidmi. Začalo to někdy na začátku tohoto století. Vzpomínám, že jsem jednou nastoupil do tramvaje a byl tam někdo a já začal cítit takové příjemné vlnění v těle. Tehdy mě poprvé napadlo, že to není jen můj pocit, ale že je to nějak pocit toho druhého člověka – že jsem v tom druhém vyvolal nějakou emoci. Do té doby jsem totiž na svém těle zakoušel pocity, které mi nedávaly smysl – tehdy to hlavně byly bolesti zad, později bolesti břicha, napětí dolní čelisti, bolesti hlavy, různě silný tlak na srdci, zakalená mysl, spavost nebo přímo pocit deprese, zmíněné vlnění v těle, celkové těžko snesitelné tělesné napětí, příjemné nebo nepříjemné vzrušení (přičemž každý z těchto pocitů si spojuji s určitým významem, který se někdy dost nabízí pro kohokoli, kdo něco ví o fungování a symbolice těla). Byly to pocity, které se objevovaly v přítomnosti druhého člověka nebo v situaci, kde jsem byl vůči tomu druhému nějak emočně angažován. Jako kdyby i on vůči mně něco cítil. Ale zároveň typicky to bylo při setkání s cizími lidmi, často v davu, kdy nebyla možnost přijít s daným jedincem do hlubšího kontaktu.

Když jsem pak nastoupil do psychoterapeutického výcviku, snažil jsem se to druhým sdělit. Někdo byl vstřícnější, ale asi nikdo tak, aby mi situaci ulehčil. Typická byla domněnka, že své emoce promítám do druhých (asi protože je nechci přijmout), nebo přímo reakce typu „Tomu nerozumím (a nechci rozumět)“ či „To nechci poslouchat“.  Nastaly i velmi dramatické momenty, kdy jsem třeba držel plastovou lahev v ruce a mlátil s ní o zem v zoufalství, že nemohu sdělit to, co prožívám. Teoreticky bylo a je možné, že tyto prožitky jsou projekce – tedy že to jsou mé emoce, které si nepřipouštím, a proto je vidím na druhých („Podle sebe soudím tebe“). Ale v takovém případě platí, že by mi můj fyzický pocit a s tím související emoce nedávaly smysl – má zkušenost by mi nedávala smysl a byl bych duševně nemocný. V rámci sebekritiky jsem tuto možnost připouštěl, ale děsil jsem se toho, že právě tak někdy mohou „vznikat“ duševně nemocní, o které pečují ti „normální“. Ani dnes nemůžu nikomu dokázat, že je to tak, jak říkám, ale prostě to tak cítím, i když nevím proč. Stačí říct, že mi právě tento postoj pomáhá zůstat při duševním zdraví. Neumím přitom vysvětlit, jak to, že většinou rozeznám, kdy mě bolí záda, protože jsem dlouho seděl, a kdy protože jsem takto zaangažován v kontaktu s druhým. Kdy zatínám čelist, protože mám zlost, a kdy, protože ji cítím u druhého člověka. V důsledku své citlivosti tohoto typu se ale snažím stát nebo sedět tak, abych byl proti neznámým lidem bokem nebo zády, a nemám rád, když někdo zaujímá takovou pozici, že mi ukazuje podrážky bot nebo má moc otevřená či intenzivní gesta.

Dnes jsem duševně stabilnější než před 15 lety. Myslím, že druzí lidé to cítí a že to u nich vyvolává jinou rezonanci, protože nejsem tak zranitelný vůči pocitům, které vysílají, a v důsledku je cítím méně často. To znamená, že i oni musejí mít nějakou schopnost cítit druhého, i když třeba různě silnou a i když si ji třeba různě uvědomují. A zároveň to není jen něco špatného – je to prostě určitá emoční forma vztahu. Ačkoli ne každá emoční forma vztahu pro mě má takovou tělesnou podobu. Nevím, proč to tak je. Vím jen, že když se v psychoterapii hovoří o přenosu, protipřenosu a projektivní identifikaci, je to něco podobného. Odkaz na tyto analogie mě vede k následujícím myšlenkám: Možná každý někdy něco vysílá a záleží na citlivosti těch v jeho okolí, jestli si to uvědomují a jakým způsobem (jako fyzický stav, jako emoci, myšlenkově). Také závisí na tom, jak to přijímající člověk zpracuje – je možné že zpracování u toho, kdo přijímá, může pomoci zpracovat situaci i u vysílajícího. A do třetice je asi vztah vysílajícího i přijímajícího jedinečnou konstelací a „chemií“, k níž oba nějak přispívají – jako každý vztah. Zůstávají ovšem mnohé nezodpovězené otázky. Děje se mi to zpravidla s neznámými lidmi, ale nejen. A proč se mi to tedy děje jen s někým, a ne s někým jiným, i když s ním třeba nemám právě bezproblémový vztah?

Jisté je, že to tak cítím, ale připouštím, že pro někoho to může být překvapivé a také že se mohu mýlit. Zpravidla o tom nemluvím, běžně tím lidi nezatěžuji, ale je podstatné, že se podle toho řídím a dává mi to v mém prožitkovém světě smysl.  A s tím, jak se u nás téma empatů stalo obsahem některých nedávno vydaných knih, jsem dostal odvahu o tom znovu promluvit.