Hypersenzitivita jako superschopnost
Tereza Adrian, 19. ledna 2022
Po téměř 30 letech jsem si konečně ověřila, že jsem opravdu „vysoce citlivá“. Je to pro mě velké zjištění. Odmalička jsem poslouchala věty typu „reaguješ přehnaně“, „cítíš to špatně“, „takhle, jak to cítíš, to určitě není“ apod. Nejenže mě kvůli mé citlivosti osočovali, ale dělali ze mě vyloženě někoho špatného, divného nebo minimálně hysterického. A nebyl nikdo, kdo by mi pomohl naučit se rozumět mým pocitům, natož mé silné emoce zvládat. Musela jsem se o sebe postarat sama a už jako malé dítě těžce bojovat za svoje pocity, za svoje právo na ně a za svoje hranice.
Nevhodný přístup k mému prožívání v raném dětství ve mně celý život neustále kumuloval pocity méněcennosti, nesvobody, disrespektu k mým pocitům, zmatek, zda jsou mé pocity opravdu správné tak, jak je cítím, a také pocity smutku, úzkosti, bezmoci a beznaděje. Patrně pouze tento nevhodný přístup ve mně spustil úzkosti a deprese, kterými jsem trpěla 28 let. Celých 28 let, opět vlivem ne úplně vhodného nastavení z výchovy, jsem si nechtěla přiznat, že na to prostě sama nestačím, a celých 28 let jsem věřila, že depresi překonám vůlí. Ač jsem si díky tomu prošla značně náročnou, ale i velmi přínosnou cestou, mohla jsem si ušetřit spoustu trápení, kdybych vyhledala pomoc psychiatra dříve. Ne vždy ale jsme schopni ze své pozice tento krok udělat, a proto by mělo být informované i naše okolí, které by se mělo spolu s námi snažit odhadnout situaci a třeba nám odbornou pomoc zajistit.
Možná si říkáte, proč něco tak osobního říkám veřejně. Sdílím to záměrně proto, že si naopak myslím, že bychom tyhle své osobní věci nahlas říkat měli. Tyto procesy, ač je má každý z nás poskládané jinak, jsou součástí našeho osobnostního růstu a vývoje a jsou zkrátka nevyhnutelné. Máme je všichni a schovávat je do pomyslných skříní, stydět se za ně nebo je ignorovat není k ničemu. Čím dřív vylezou na povrch (do našeho vědomí), tím líp.
Během několika minut (a to i na dálku) dokážu nasát z člověka spoustu informací. Získávám je z jeho vzhledu, oblečení, výrazu obličeje, řeči těla, z jeho způsobu komunikace a vyjadřování, z konkrétních slov, která používá, a patrně i z toho, co z něj vyzařuje. Během několika minut vím, s kým mám tu čest. Ne vždy jsem schopná si to připustit, ale to je jiná kapitola. Umím rychle nacítit, s jakými problémy se daný člověk potýká, a dokážu se poměrně snadno dostat do něčího nitra, aniž by si to ten druhý úplně přál. Mám také tendenci lidi kolem sebe motivovat ke změně, což se mnohdy nesetkává s kladnou odezvou. Faleš na ostatních lidech mi zrcadlí i mou vnitřní disharmonii, která se týká nesouladu mezi mou citlivou empatickou částí a mezi tou narcistní a arogantní, která ke mně, ať chci, nebo ne, patří také.
Je to něco, s čím se v sobě ještě učím pracovat, a i z toho důvodu chodím na terapii. Říkám to opět záměrně proto, že si myslím, že by na terapii měl chodit každý z nás, nebo se alespoň zabývat psychohygienou. Téměř každý je aspoň trochu rozbitý a jeho vztahy s ním. Psychologická témata, emocionalita, respekt a hranice se totiž dřív neřešily. A jsem přesvědčená, že kdyby se ke všem dětem odmalička přistupovalo opravdu citlivě, s láskou, respektem a pochopením k veškerému jejich prožívání, naše společnost by vypadala diametrálně jinak. Každý z nás nese zodpovědnost za podobu společnosti. Tím, jaké lidi má kolem sebe, jak s nimi komunikuje, jak (ne)pracuje na vztazích, ale hlavně tím, jaký vztah má sám k sobě.
Za svou hypersenzitivitu jsem moc vděčná, i když se s ní pojí i velká spousta trápení. Ale tak to má být. Beru to tak, že hypersenzitivita je moje superschopnost. A není jediná, kterou mám. A takhle to máme opět všichni. Každý z nás má superschopnosti jiné, ale vždycky nějaké. Hledejte je. A buďte vděční za to, jací jste. Má to své důvody a svůj smysl.