Vaše příběhy
Na této stránce chceme zveřejňovat příběhy vás, vysoce citlivých lidí. Protože vaše zkušenost může pomoci ostatním vysoce citlivým lidem. Můžete napsat třeba o tom, jak prožíváte a vnímáte život jako vysoce citlivá žena či muž, a co vám vysoká citlivost přináší. Jestli vám nějak pomohlo uvědomění, že jste vysoce citlivým člověkem. Můžete napsat také svou zkušenost z pohledu rodiče či učitele vysoce citlivého dítěte. Můžete zvolit svůj vlastní formát, protože ani my vysoce citliví lidé nejsme všichni stejní. Svůj příběh můžete podepsat, popřípadě požádat o anonymní zveřejnění. Můžete připojit svou fotografii nebo příběh zveřejníme bez fotografie.
Máte-li zájem podělit se o svůj příběh s ostatními, kontaktujte nás: Info@institut-pro-vysokou-citlivost.cz
Vysoce citlivá švadlena a milovnice vůní
Příběh Ivety, 12. května 2024
Jsem Iveta… citlivka, švadlena, maminka, milovnice vůní a přírody. To, že patřím k vysoce citlivým lidem, vím teprve pár let. Když jsem to zjistila, hodně věcí se mi v životě začalo měnit a dávat smysl.
Proč se tolik straním lidí? Proč jsem tak jiná než lidi kolem mě? Najednou mi to secvaklo. Vždyť tohle u sebe nemůžu chtít předělávat. Doteď jsem se o to tak snažila.
Celý příběh si můžete přečíst zde.
Barevné střípky ze života jedné cíti
Lenka Blažejová, 23. března 2023
Ráda bych se představila, žiju normálním dospělým životem, mám rodinu, práci, která mě baví, a zároveň hledám v životě hlubší smysl. Odmala si ale někdy připadám nepatřičně, nejistě a plná pochybností. A někdy se propadám do nepříjemných emočních stavů. Zkouším se na sebe dívat jinak, proměňovat postupně svou „divnost“ v dar. Ráda se s vámi teď podělím o některé životní střípky, které mě ovlivnily. Podaří se mi je poskládat do mozaiky?
Celý příběh si můžete přečíst zde.
Vysoce citlivá a extrovertní
Seniorka Iva, 26. ledna 2023
Patřím k té menšině 20 % vysoce citlivých lidí, kteří jsou extrovertní. Narodila jsem se pod hvězdami, které mi daly do vínku bohatý vnitřní prostor a silné cítění pro sociální spravedlnost, touhu po nových věcech a optimismus.
Už v dětství pro mě bylo velkým darem vnímání krásy – v přírodě, v umění. Tajil se mi dech nad detaily lesa, barevností oblohy, zurčením potoka. Cítím obrovské spojení s přírodou, bez ní bych byla chudá, můj život vyprahlý. Hudba pro mne byla odjakživa studnicí imaginace, kterou podněcovala má učitelka klavíru, stejně jako ve výtvarném umění ilustrace Jiřího Trnky, doprovázející snad všechny mé dětské knížky.
Celý příběh si můžete přečíst zde.
Moje citlivá pouť životem
Ivana Bibzová, spoluzakladatelka Institutu pro vysokou citlivost, 29. listopadu 2022
Být vysoce citlivým člověkem je jako být poutníkem v Himálaji. Cesta nahoru je na jednu stranu dlouhá a nesnadná, poutník je však naplněn nádherou, kterou spatřuje kolem. Pestrost vůní, barev, zvuků, rozmanitost bytí. Nahoře fascinovaně hledí na okolní skalnaté výběžky a užívá si ticho hor, vzhlíží k nebesům, shlíží do nížin a děkuje za možnost být zde na Zemi. A poté jde pomalu a přemýšlivě dolů do údolí a ví, že ho tam nezřídka čeká setkání s tvrdou realitou, vůči které může být bezbranný.
Celý příběh si můžete přečíst zde.
Píšu lidem svého kmene
Věra Pospíšilová, 27. října 2022
Jako dítě jsem byla ohromně kreativní. Byla jsem ten typ, co pořád něco kutí. Bavila mě keramika, stříhání, lepení, háčkování, vyšívání, vrtání, řezání, kreslení a nejvíc psaní. Dost času jsem trávila sledováním lidí a přemýšlením o tom, co vedlo k jejich chování. Proč někdo umí být šťastný, a někdo se sotva vleče? Proč někdo cítí bolest druhých, a někdo dokáže nad bezprávím mávnout rukou? Ráda jsem pokládala nepohodlné otázky už jako malá.
Když jsem vyrůstala, začala jsem vnímat, jak se svět rychle točí a lidé se za něčím ženou. Ta rychlost mě frustrovala, protože já jsem na všechno potřebovala mít času víc.….
Celý Věřin příběh si můžete přečíst zde.
Jsem vysoce citlivá – ta úleva
Olga, 40 let, 22. července 2022
Když jsem se před několika málo lety prvně setkala s pojmem „vysoká citlivost“ a udělala si test této vlastnosti, byla to doslova rána mezi oči. Obrovský aha efekt – spousta věcí se mi rázem osvětlila, dílky skládačky zapadly na své místo. A ta úleva – až se mi chtělo plakat. Tak já se svými podivnostmi nejsem sama – jsem vysoce citlivá.
Odmala jsem si vystačila sama, zůstalo mi to až do dospělosti, nejraději se zabavím po svém. Odjakživa se vyhýbám velkým shlukům lidí, hlučné společnosti – vnímám úplně všechno, útržky rozhovorů, hudbu v pozadí, veškeré zvuky – v tomto prostředí se zpravidla doslova stáhnu do sebe a téměř nejsem schopna komunikovat. Náročné jsou pro mě večírky, oslavy, kde se toho hodně děje, kde jeden mluví přes druhého. Na návštěvách mi vadí nahlas puštěné rádio nebo televize – ať chci, nebo ne, slyším a vnímám úplně vše, do toho se snažím soustředit na lidi v místnosti – je to vysilující. Odjakživa mě to trápilo, hlavně v pubertě to byl „mazec“ – připadala jsem si ta jediná divná, kdo to takhle má („Čím to, že se ostatní skvěle baví, a já bych se nejraději vytratila? Proč nedokážu být jako oni? Kde je chyba?“).
Celý Olžin příběh si můžete přečíst zde.
Můj citlivý svět
Pavel, 9. března 2022
Jmenuji se Pavel a narodil jsem se v Praze na samém začátku osmdesátých let.
Ve třech letech jsem věděl, že umím hrát na klavír, a hudba, kterou jsem poslouchal tenkrát, mě provází dodnes, stejně jako vědomí, že zvuky, tóny a melodie v mých představách působí barevně a často až „doslova“ jako film, který vychází z hloubky všeho, co tvoří mě samotného.
Odmalička jsem rád poslouchal a později i četl a psal poezii, vnímal obrazy i sochy a různé jiné umění jako univerzální jazyk a přitahovala mě místa, která v sobě nesla odkaz osamění a zapomenutí. Les byl, je a bude svatyně, kde můžu být takový, jaký skutečně jsem, a protože jsem se po dvanácti letech prožitých v Berlíně cítil neskutečně vyčerpaný, odstěhoval jsem se do hor.
Celý Pavlův příběh si můžete přečíst zde.
Hypersenzitivita jako superschopnost
Tereza Adrian, 19. ledna 2022
Po téměř 30 letech jsem si konečně ověřila, že jsem opravdu „vysoce citlivá“. Je to pro mě velké zjištění. Odmalička jsem poslouchala věty typu „reaguješ přehnaně“, „cítíš to špatně“, „takhle, jak to cítíš, to určitě není“ apod. Nejenže mě kvůli mé citlivosti osočovali, ale dělali ze mě vyloženě někoho špatného, divného nebo minimálně hysterického. A nebyl nikdo, kdo by mi pomohl naučit se rozumět mým pocitům, natož mé silné emoce zvládat. Musela jsem se o sebe postarat sama a už jako malé dítě těžce bojovat za svoje pocity, za svoje právo na ně a za svoje hranice.
Celý příběh Terezy Adrian si můžete přečíst zde.
Citlivka
Míla P., 1. prosince 2021
O vysoké citlivosti jsem se dozvěděla v nějakém článku na internetu asi tak rok před tím, než vznikl Institut pro vysokou citlivost. Okamžitě mi bylo jasné, že to může být odpověď na spoustu mých otázek na téma, co to se mnou vlastně je. Od té doby téma sleduji.
Již od malička jsem byla citlivé, až přecitlivělé dítě, snadno jsem se rozplakala, bála jsem se, silně jsem potřebovala zažívat pocit bezpečí. Naštěstí jsem díky babičce a následně mladšímu sourozenci nemusela do jeslí a odmalička pravidelně do školky, ale na období, kdy jsem tam musela, mám úzkostlivé vzpomínky. Třeba se mi s velkou intenzitou vybavuje, jak se maminka opozdila a já byla k smrti vyděšená, že už nepřijde, nebo jak jsem se bála jít na záchod, když měla službu paní učitelka, která bedlivě hlídala odchody a příchody. Kdykoli se ke mně někdo choval přísně nebo chladně, prožívala jsem velkou úzkost. Často se mi proto děti i smály. Byla jsem citlivka, a proto jsem byla snadným terčem výsměchu nebo různých necitlivých her, kdy jsem si připadala odstrčená a méněcenná.
Celý příběh Míly si můžete přečíst zde.
Jak jsem pouhou změnou vnímání odemkla svou životní energii
Jarka K., 29. října 2021
Nedávno jsem byla na pískovišti s malými synovci. Přišel k nám chlapeček, který působil smutně. Snažil se o pozornost svého tatínka, ten ale telefonoval. Okamžitě ve mně naskočil můj „instinkt“ nějak mu pomoci – začít si s ním povídat nebo hrát, povzbudit ho. Znám u sebe tento stav, kdy silně vnímám emoční potřeby druhých, proto jsem se ovládla a vyčkala. (Zeptala jsem se synovce, jestli si s klučíkem nechce hrát, a on odmítl. V tu chvíli jsem to brala jako lekci sobě. UVOLNI SE, SOUSTŘEĎ SE NA SEBE A NECH VĚCI BÝT. K chlapečkovi za chvíli přiběhla jeho starší sestra.)
Velkou část dospívání jsem strávila nasloucháním druhým, co se lidských vztahů týče. Jeden z mých rodičů je vysoce citlivý a jeho asketický a posmutnělý přístup k životu ještě posílil mou vlastní citlivost. Orientace na ostatní a jejich potřeby byla jednu dobu hlavním smyslem mého života. Sama jsem cítila, že mi na tom „něco nesedí“, ale nedokázala jsem to zastavit. Mnohé mi vysvětlilo setkání s knihou Rolfa Sellina Vysoce citliví lidé mezi námi.
Celý Jarčin příběh si můžete přečíst zde.
Jsme moc rádi, že můžeme sdílet příběh Petra No., který v něm popsal, jak vnímá vysokou citlivost ze svého osobního mužského pohledu. Věříme, že jeho příběh bude užitečný také pro další vysoce citlivé muže, i ženy.
Vysoká citlivost z pohledu muže
Petr No., květen 2021
Jsem vysoce citlivý muž na prahu čtyřicítky – krásná, chápající a milující manželka (vysoce citlivá), dvě úžasné děti (minimálně jedno vysoce citlivé… ne, obě vysoce citlivé) – a chtěl bych vám napsat svůj příběh o vysoké citlivosti z pohledu muže.
Od raného dětství jsem cítil, že jsem jiný. Rád jsem si hrál sám, měl jsem svůj svět, svoji ohromnou fantazii, do které jsem utíkal před vnějším světem. Také proto, že otec byl alkoholik a hrubián a jeho řev a nadávky mi nedělaly dobře. Často jsem chodil do přírody a již jako malý chlapec jsem miloval západ slunce, pozorovat včelky, vnímat vítr, přírodu…
Ale vlastně nejvíc mě o mém vlastním dětství naučilo, když jsem pozoroval svoji pětiletou vysoce citlivou dceru – jak si hraje, co vnímá, jak reaguje…..
Celý Petrův příběh si můžete přečíst zde.
Přestože je tato stránka určena hlavně pro vaše příběhy, někdy se s vámi podělíme o naši zkušenost také my, zakladatelé spolku. Níže si můžete přečíst příběhy zakladatelů spolku Ondřeje Fafejty a Jitky Hákové.
Tajemství mojí empatie
Ondřej Fafejta, spoluzakladatel Institutu pro vysokou citlivost, 23. ledna 2021
Považuji se za introverta a vysoce citlivého člověka, který je přemýšlivý, niterný a potřebuje mít s druhými hlubokou komunikaci a důvěrný vztah. Rozhovory s druhými ve mně uvíznou a mám potřebu se k nim někdy vracet (přičemž ten druhý už si třeba na daný rozhovor nepamatuje). Lidé se toho někdy bojí nebo je to zaskočí. Výsledkem je, že jen málokoho bych skutečně označil za přítele. Umím s lidmi jenom tak žertovat, umím být pragmatický, umím si udržovat odstup a chránit se, ale to je jen jedna má složka. Ta druhá potřebuje, abych mohl s jiným člověkem komunikovat plnou svou bytostí.
V praxi mě ale ještě více ovlivňuje něco, co s vysokou citlivostí souvisí, často se to s ní vyskytuje, ale není to přímo vysoká citlivost. Existují totiž lidé, kterým se říká empati. Pro ujasnění, slovem „empatie“ zde nemyslím sklon brát ohled na to, co asi druzí cítí, abych jim mohl pomoci. Empatií myslím přímo fyzické zakoušení při kontaktu s druhými lidmi.…….
Celý Ondrův příběh si můžete přečíst zde.
Jak mi pomohlo uvědomění, že jsem vysoce citlivá žena. První uvědomění.
Jitka Háková, spoluzakladatelka Institutu pro vysokou citlivost, 29. srpna 2020
Dodnes si pamatuji ten podzimní večer v roce 2014, kdy jsem na internetu narazila na článek o vysoce citlivých lidech v angličtině. Okamžitě to upoutalo moji pozornost. V článku byla zmínka o americké psycholožce a psychoterapeutce Elaine Aronové, která zkoumá vysokou citlivost jako rys osobnosti, jež tu vždy byl, jen nebyl rozpoznán. Našla jsem si její stránky, objednala její knihy a začala se tématem zabývat.
Došlo mi, že mám vysoce citlivé dítě. Můj syn byl tehdy ve druhé třídě základní školy a pravidelně se ze školy vracel se silnými bolestmi hlavy, někdy spojenými se zvracením. Když jsem pátrala po tom, co ten den prožil, obvykle to byla nějaká takováto událost: se školou navštívil divadelní představení a pak si stěžoval, že světla v divadle byla moc silná a bylo tam moc lidí; nebo dočasně museli chodit se třídou do jídelny vedlejší školy, která zřejmě nebyla dobře větraná, a vadily mu pachy v jídelně…..