Jsem vysoce citlivá – ta úleva

Olga, 40 let, 22. července 2022

Když jsem se před několika málo lety prvně setkala s pojmem „vysoká citlivost“ a udělala si test této vlastnosti, byla to doslova rána mezi oči. Obrovský aha efekt – spousta věcí se mi rázem osvětlila, dílky skládačky zapadly na své místo. A ta úleva – až se mi chtělo plakat. Tak já se svými podivnostmi nejsem sama – jsem vysoce citlivá.

Odmala jsem si vystačila sama, zůstalo mi to až do dospělosti, nejraději se zabavím po svém. Odjakživa se vyhýbám velkým shlukům lidí, hlučné společnosti – vnímám úplně všechno, útržky rozhovorů, hudbu v pozadí, veškeré zvuky – v tomto prostředí se zpravidla doslova stáhnu do sebe a téměř nejsem schopna komunikovat. Náročné jsou pro mě večírky, oslavy, kde se toho hodně děje, kde jeden mluví přes druhého. Na návštěvách mi vadí nahlas puštěné rádio nebo televize – ať chci, nebo ne, slyším a vnímám úplně vše, do toho se snažím soustředit na lidi v místnosti – je to vysilující. Odjakživa mě to trápilo, hlavně v pubertě to byl „mazec“ – připadala jsem si ta jediná divná, kdo to takhle má („Čím to, že se ostatní skvěle baví, a já bych se nejraději vytratila? Proč nedokážu být jako oni? Kde je chyba?“).

Před několika málo lety jsem jako dárek dostala lístek na představení Cirque du Soleil. Bylo to peklo – záplava barev, světel, hemžení na pódiu, ohlušující dynamická hudba, k tomu uzavřená hala, množství lidí kolem mě. Bylo náročné celé představení přežít a ještě se tvářit zaujatě, aby zbytek rodiny nemrzelo, že se nebavím.

Děsí mě hlasité zvuky. Utrpení jsou petardy – o Mikuláši a Silvestru si při pochůzkách městem vymýšlím důmyslné kličky, jak se vyhnout místům, kde toto nebezpečí hrozí. Rána z dělobuchu mi vyvolává až fyzickou nevolnost. Vadí mi ale třeba i bouchání šampusu (jsem na rodinných oslavách jediná, kdo si drží uši). Při nenadálém zvuku nadskakuji leknutím.

Nepříjemné zprávy z okolí, ze světa (teď je to hodně aktuální) na mě těžce doléhají – přečtená nebo vyslechnutá slova ve mně vyvolávají obrazy, příběhy, které hluboce prožívám proti své vůli. Ze stejného důvodu se nemůžu dívat na filmy, kde je násilí (Hra o trůny nepřichází v úvahu, byť to je určitě skvělý seriál), děsí mě téma šikany a ponižování – pokud je náznak čehokoli takového ve filmu, odcházím z místnosti (a zase – ostatním to připadá jako nepřiměřená reakce).

Nezvládám, když na mě mluví několik lidí naráz a chce více věcí najednou – vydržím do určité míry, pak často doslova bouchnu a všichni se hrozně diví, kde se to ve mně bere (normálně jsem absolutně nekonfliktní nátura). Typická situace na dovolené – nakupuji zmrzlinu pro rodinu, protože jako jediná se trochu domluvím anglicky, obě děti i manžel do mě hučí, jakou příchuť si dají, já se snažím srozumitelně překládat, do toho bych si ráda vybrala taky pro sebe, ale nemám prostor se zamyslet a začínám být podrážděná, až protivná. Pak se to snažím skrývat, zlobím se sama na sebe, že to takhle hloupě mám. Potřebuji, aby lidem kolem mě bylo fajn, často se o to snažím i na úkor svých vlastních potřeb, jen ať je kolem mě klid a harmonie, ať se nikdo nehádá. Já si raději tu zmrzlinu snad ani nedám.

Jsem naprostý trémař. Miluju hudbu – dříve jsem hodně hrála na kytaru, hraju po chvilkách dodnes, ale jen když mě nikdo neslyší. Před jakýmkoli obecenstvem mám naprostý blok, hrozně se stydím.

Jsem šťastná o samotě v přírodě. Vydržím dlouhé chvíle jen pozorovat, poslouchat, nasávat všemi póry – ale na společném výletě s kamarády se ráda držím stranou a jen pozoruji okolí. Příroda má pro mě nekonečné množství obrazů, zvuků, vůní – někdy je mi líto, že toho nedokážu vstřebat více.

Zajímavé je, že sama od sebe jsem někdy po třicítce (tedy v době, kdy byl pro mě pojem „vysoká citlivost“ neznámý) začala postupně přehodnocovat vlastní život, vytvářet si vlastní tempo, vlastní žebříček hodnot a praktikovat aktivity, které mě bavily a nabíjely. Když jsem si později o hypersenzitivitě dohledávala všechny dostupné materiály, zjistila jsem, že jsem už tehdy instinktivně vycítila, co je pro mě dobré, a našla jsem si vlastní cestu, způsob života, který vyhovuje mně, a zároveň neomezuje mé blízké.

Hypersenzitivitu dnes vnímám jako krásný dar – s těmi obtížnými stránkami se učím zacházet, kladné stránky však vysoce převažují. Za den zažívám bezpočet drobných radostí – vůně kávy, polední vyzvánění zvonů, šelest listů, krokus prorážející udupanou hlínou, letmá setkání… Myslím, že dovedu vytvořit příjemnou atmosféru, že je lidem se mnou fajn – snažím se toho v dobrém denně využít.

O určitých věcech mohu mluvit s ostatními – už se nestydím a klidně přiznám, že se nepodívám na násilný film, nebo se na večírku s klidem omluvím a odcházím už před desátou s tím, že jsem unavená – netrápí mě, co si o tom kdo myslí. Zrovna tohle jsem probírala i s manželem, takže dnes už mi nevyčítá, že jsem „asociál“ a že „se neumím bavit“. 

O hypersenzitivitě obecně se ale moc nešířím – stále ještě se obávám reakcí okolí („Takže jsi přecitlivělá, jo? To je, jako že se hned dojmeš nebo pláčeš u filmů?“). Ostatně roztomilou reakci na moje „odhalení“ měla moje maminka: „Panebože! Ale neboj se, já tě z toho dostanu!“

Olga,  40 let