Můj citlivý svět

Pavel, 9. března 2022

Jmenuji se Pavel a narodil jsem se v Praze na samém začátku osmdesátých let.

Ve třech letech jsem věděl, že umím hrát na klavír, a hudba, kterou jsem poslouchal tenkrát, mě provází dodnes, stejně jako vědomí, že zvuky, tóny a melodie v mých představách působí barevně a často až „doslova“ jako film, který vychází z hloubky všeho, co tvoří mě samotného.

Odmalička jsem rád poslouchal a později i četl a psal poezii, vnímal obrazy i sochy a různé jiné umění jako univerzální jazyk a přitahovala mě místa, která v sobě nesla odkaz osamění a zapomenutí. Les byl, je a bude svatyně, kde můžu být takový, jaký skutečně jsem, a protože jsem se po dvanácti letech prožitých v Berlíně cítil neskutečně vyčerpaný, odstěhoval jsem se do hor.

Myslím, že k životu potřebuji mít možnost být na blízku všemu, co je přirozené. Mám rád to, co není zasaženo civilizací, a když se mi podaří najít izolované místo, kde je možné vnímat cokoliv, co je původní, tak teprve pak se dokážu skutečně uvolnit.

Vlastně chápu, že dnešní společnost těžko akceptuje lidi, jako jsem já. Přestal jsem se tedy už dávno zlobit na své okolí, že mi často nerozumí. Po odchodu z velkoměsta se přede mnou po dlouhé době v noci v polích otevřelo nebe plné hvězd, což mě rozplakalo. Ten zážitek zůstal intenzivní až doteď a věřím, že ještě dlouho bude vibrovat celou mou podstatou.

Stejně jako kdokoliv z lidí kolem jsem nejspíš i já v životě neudělal jen „to dobré“ – ale přiznám se, že jsem se některé své omyly snažil a stále snažím odčinit čímkoliv pozitivním a hlavně uvědoměním si souvislostí. Často se totiž vžiji do utrpení ostatních tak hluboce, že pak cítím část jejich bolesti velmi intenzivně a nemusí jít pouze o lidské bytosti. Čím starší jsem, tím více vnímám, jak je každý živý tvor jedinečný.

V jedné etapě svého života jsem rád cestoval, ale po dovršení čtyřiceti mám pocit, že jsem raději poblíž svého současného domova, protože tady mám vše, co potřebuji. Být ve velkých městech nebylo ze začátku špatné, ale časem jsem pochopil, že to opravdu není nic pro mě.

Neposuzoval bych sebe jako někdo, kdo má sklony k depresi, i když někdy zažívám splín z přemíry podnětů, které se odkudsi přiženou. Vím ale, jak se vyhnout zahlcení, a dokážu včas stisknout vypínač. V posledních několika letech začínám chápat, jak důležitý je klid a jak přínosné je dát své hlavě možnost poznávat hlouběji vlastní tělesné pochody. Už pro svou vnitřní pohodu rád odložím mobilní telefon stranou a zůstávám pak i několik hodin či dní v naprostém tichu.

Zajímá mě vše o vesmíru a mám rád vědu a výzkum. Když ale ke svým zálibám připočítám ještě zaměstnání, může toho všeho být někdy opravdu příliš. Sice si rád vše předem osahám, ale nemohu se s jistotou považovat za realistu. Co ovšem vím s určitostí je, že nejsem extrovert. Můj vnitřní svět sice není něco, kam se snažím za každou cenu utíkat, ale i tak je to důležitá součást mé osoby.

Abych se přiznal, tak si od útlého dětství pamatuji mnoho věcí a vzpomínám si jak na to dobré, tak bohužel na to zlé a vybavím si i to, co jsem zažíval jako tříletý, čtyřletý kluk. Pamatuji si na polehávání ve vysoké trávě v létě a na výlety na kole do volné krajiny kousek za městem, která mi nabízela to, co v ulicích nebylo. Vybavuji si z dětství lezení po střechách, kde jsem se rád schovával pod větvemi z kaštanů, které byly v sousedství.

Kdysi jsem se snažil svou citlivou stránku určitým způsobem potlačit. Dospěl jsem totiž omylem k přesvědčení, že bych měl být stejný jako ostatní a že mi pomůže se některým společenským standardům přiblížit, když budu ignorovat to, co by lidé kolem mohli považovat za slabost. Po nějaké době jsem si začal připadat, jako bych páchal násilný čin sám na sobě. Potřeboval jsem zpomalit a dát prostor tomu, co pro mě má opravdovou hodnotu. Začít opět objevovat sám sebe bylo sice těžké, ne však nemožné.

Rád aktivně sportuji, ale až v Krušných horách, kde nyní žiji, jsem si uvědomil, jak neuvěřitelně pozitivní přínos má pro mě běh. Mohu se při něm oprostit od všeho a dostávám se přitom do stavu, který lze přirovnat k hluboké meditaci.

Také jsem opět začal nacházet cestu k buddhismu, který jsem sice objevil již jako dvanáctiletý, ale s možností žít na venkově se můj vztah k němu značně prohloubil.

Věřím, že svět kolem nás nabízí mnoho pozitivního. Často ale záleží na tom, zdali si chceme vybrat, nebo jen přihlížet.