Kolapsy, zhroucení a další kritické situace u vysoce citlivých dětí

Ivana Bibzová

Jemné smyslové anténky umožňují nejen to, že vysoce citlivé děti dovedou intenzivněji vnímat. Musí celkově zpracovávat i více podnětů. Patří k nim zvuky, optické vjemy, pachy, chuťové vjemy a všechny vnější podněty, které působí na kůži nebo na tělo: teplo, chlad, vibrace, tlak, doteky a průvan. Dále se k tomu připojují všechny impulzy, které vznikají během mezilidských kontaktů nebo při sledování médií. V době digitální komunikace a sociálních médií nabývá tento faktor na stále větším významu, neboť okamžiky klidu bez vizuálních, mediálních nebo komunikačních podnětů jsou stále řidší (Sohst, s. 30). 

Pro mnoho vysoce citlivých dětí jsou navíc důležité i nálady ostatních. Pokud je dítě navíc citlivé i na působení a kolísání energií, může být ovlivněno například i měsíčním cyklem, přírodními katastrofami, globálními nepokoji nebo finančními problémy své rodiny. (Rosenshein, s. 56)

Pro dítě, jež zachycuje enormní množství podnětů, je víc než zřejmé, že se v případě, kdy je toho na něj už moc, zhroutí. Nechová se tak proto, aby získalo něčí pozornost. Zhroutí se, protože je přetížené, vyčerpané a není schopno víc udržet svoje status quo. Může se zhroutit navenek, nebo dovnitř.

Williams a Skyeová (2017, s. 6) uvádějí seznam vybraných typů chování, které je charakteristické pro zhroucení:

• křik,
• pláč,
• útěk,
• odmítání jídla,
• ukrývání se,
• absolutní negativita,
• opuštění probíhajících aktivit,
• nemluvení,
• užívání agresivního jazyka,
• ignorování požadavků – nespolupracování,
• kopání/bití/kousání – sebe nebo druhých,
• rozbíjení nebo házení věcí.

Zhroucení potom můžeme definovat jako konečnou fází intenzivního přetížení, jež vzniká vlivem nadměrného přijímání podnětů z okolí nebo stimulů, kterých si dítě obvykle není vědomo. Zhroucení: 

• souvisí s tím, jakým způsobem dítě zpracovává zážitky a podněty, se kterými se setkává, je tedy úzce spjato s jeho temperamentem, z čehož vyplývá, že je možné, že k projevům zhroucení může docházet už od narození,
• nemá nic společného se záchvaty vzteku, kterými se dítě snaží získat pozornost, nebo nějakou hračku, či věc, o kterou mu jde,
• nemá za cíl útočit na některého z rodičů nebo jiných pečujících osob,
• není plánované, jeho cílem není manipulace,
• dítě si fázi zhroucení neužívá a netěší se na ni.

V zásadě je jedno, jestli vaše dítě křičí a kope, nebo má záchvat přehnané aktivity, nebo utíká pryč, nebo je úplně stažené do sebe. Všechny tyto signály vedou k tomu, že je zavaleno svými vlastními emocemi, neschopno se s nimi v této fázi vyrovnat. V tu chvíli potřebuje, abyste tam pro něj byli. Fyzicky i emocionálně. 

Zhroucení totiž nelze zastavit tím, že ho budeme ignorovat, neboť ignorování neumožní rozpoznat zdroj, který je spouštěčem kolapsu.  To, co dítě skutečně potřebuje, je porozumět tomu, co se s ním děje, odkud ta nepohoda přichází, když se začíná chovat „divně“. Pokud ho v tom necháte, a budete čekat, že se to za chvíli samo spraví a urovná, tak tím dítě vystavujte obrovskému stresu a může trvat opravdu dlouho, než se utiší, neboť jeho hormonální a nervový systém je maximálně nabuzený. Vězte, že samo zhroucení způsobuje dítěti emocionální bolest a strach, se kterými si neví rady. Budete-li se tvářit, že se vás jeho bolest netýká, podporujete tím jeho vnitřní pocit izolovanosti.

Pokud je vysoce citlivé dítě vystaveno příliš mnoha podnětům, je potřeba zredukovat jejich množství: umožnit odchod do tišší místnosti, jít na procházku, sundat svetr, který píchá, atd..

Důležité je fyzické zklidnění. Dokud je tělo dítěte v excitovaném stavu, nebude vás vidět, slyšet, ani nebude schopno myslet. V případě, že hrozí, že by dítě mohlo ublížit sobě, nebo někomu dalšímu, je potřeba ho okamžitě zastavit.

Vezměte ho na klín, chyťte ho pevně tak, aby cítilo kontakt, ale ne aby se cítilo být v zajetí. Je-li to potřeba, jděte za ním na zem, sedněte si za něj, držte ho a zhluboka dýchejte. Nabídněte mu, aby dýchalo s vámi. Pokud bude chtít, abyste ho pustili, ujistěte ho, že to uděláte, jakmile se jeho hlas i tělo uklidní, a až si budete jisti, že už má záchvat za sebou, opravdu to udělejte. Mějte na paměti, že vaše dítě vám to nedělá naschvál.

Zcela zásadní je laskavá, empatická, ale pevná komunikace. Dítě by mělo cítit, že mu neudělíte kázání, ale že se opravdu snažíte o porozumění. Naslouchání neznamená souhlas. Neznamená to, že dáváte všanc svoji autoritu. Ani to neznamená, že dáváte dítěti zelenou, aby v takovém chování pokračovalo. Vy se snažíte uklidnit rozbouřené moře, porozumět zdroji, ze kterého se vzedmula vlna tsunami, a zároveň dosáhnout požadovaného cíle.

Pár konkrétních příkladů:

• Když dítě ráno neví, co si má vzít na sebe: „Pomůžu ti. Vidím, že opravdu nevíš, co si máš vzít na sebe. Co třeba tuhle sukni, nelíbí se ti? … Potřebuješ víc času, aby ses oblékla? … Musíme stihnout přijít včas do školy. Je tedy důležité, aby ses oblékla. Můžeš si promyslet, jak to uděláš, nebo to vymyslím já. A mě napadá, že by bylo dobré, aby sis vzala tento svetr a tuto sukni, protože ti moc sluší a venku je hezké počasí. Teď jdu na pět minut pryč. Pokud nevymyslíš něco jiného, uděláme to tak, jak jsem to navrhla já, abychom stihly přijít včas do školy.“
• Když dítě mluví sprostě: „Vidím, že jsi na mě opravdu hodně naštvaný. Zkus to znovu.  Řekni mi to tak, abych měl chuť tě poslouchat. … Pomůžu ti. Zkus to znovu.“

Dalším důležitým krokem souvisejícím s pochopením situace vedoucí ke zhroucení je uvědomění si kritických zón, které mohou podpořit vznik kolapsu. Je dobré, budeme-li věnovat pozornost následujícím oblastem:

Časové období během dne:

Zhroucení se může vyskytnout kdykoliv během dne, obvykle se ale vyskytují dva časové vrcholy, které jsou kritické. V tomto čase je dobré nezatěžovat vysoce citlivé děti přehnanými požadavky a cílit jenom na to, co je opravdu důležité:

1. Ranní vstávání. Pokud patří vaše dítě mezi děti, které jsou vysoce citlivé na změny a hůře se adaptují, tak ranní vstávání a odchod do školy může být pro něj velmi náročný. Je důležité, aby dítě mělo dostatek času na to, aby se mohlo probudit a zapojit se do každodenního dění. Co můžete, nachystejte večer. Ráno si vyšetřete pár minut na přitulení, popovídání nebo společnou snídani.
2. Pozdní odpoledne mezi 16:00–18:00 hod. Odpoledne bývá dítě obvykle hodně unavené z celého dne. Pokud se projevují zhroucení v tomto období a během dne, je velmi pravděpodobné, že dítě špatně spalo. Spánková deprivace má na zhroucení dětí velký vliv. Má-li vaše dítě tendence k odpoledním kolapsům, prozkoumejte, jestli nemá během odpoledne příliš mnoho povinných aktivit (kroužky, příprava do školy).

Rodičovský stres

Vysoce citlivé děti jsou jako houby, které nasávají emoce ostatních lidí kolem sebe. Jsou takovým barometrem toho, co se děje kolem nich. Pokud jsou rodiče permanentně ve stresu, dítě nemá šanci těmto stimulům uniknout, a je-li těmto podnětům vystaveno dlouhodobě, projeví se to na jeho zhroucení. Proto je tak důležité, aby o sebe rodiče pečovali a byli schopni rozpoznávat, kdy jim také docházejí síly.

Vývojové změny

V přechodových obdobích vývoje vysoce citlivých dětí, jako jsou jednotlivé vývojové fáze růstu a dospívání, začátek školní docházky, oslava narozenin atd., může docházet k výraznějším a častějším projevům kolapsů. Jejich délka trvání je různá, mohou však trvat i několik týdnů. V těchto obdobích bývají děti více podrážděné a nespolupracující, jejich chování může mít prvky regresních projevů (tj. dítě se chová, jako by bylo na nižším vývojovém stupni, než skutečně je). Očekávejte to:

„Potřebuješ dnes pomoct s oblečením, nebo to zvládneš sám? (Pokud řekne, že chce pomoct, pomozte mu.) Možná zítra už budeš připraven se zase obléct sám a potom nám zůstane čas na to, abychom si spolu něco přečetli.“

Prázdná energetická banka

Vysoce citlivé děti potřebují prostor pro dobití baterek. Jsou-li introvertní a nestrávily dostatek času o samotě, dopřejte jim to. Jsou-li extrovertní a neměly možnost strávit s vámi nebo s jinými dětmi potřebně dlouhou dobu, bude jim to chybět a nebudou v pohodě. Každé dítě má svoji vlastní dobíjecí stanici, ve které potřebuje prožít určitý čas.

Strach

Zhroucení se může vyskytovat také v situacích, ve kterých se děti vyskytly nově, nebo pokud se bojí, že selžou. Mluvte s nimi o tom. Pokud se jim zdá něco obtížně řešitelné, rozdělte daný úkol na jednotlivé kroky.

To, co se vysoce citlivé děti potřebují naprosto jasně naučit, je vnímat, kdy začínají být v nepohodě, a umět to sdělit. Proto, až probíhající zhroucení skončí a rodič i dítě jsou v klidu, měli by si o tom, co se stalo, společně popovídat. Rodič by měl poskytnout dítěti jasný popis toho, čeho byl svědkem, co viděl, co cítil a nabídnout dítěti alternativu k tomuto chování.

Možný příklad:

„Viděla jsem, že ses necítil dobře, když jsme byli v nákupním centru a bylo tam hodně lidí a příliš mnoho hluku. Vynasnažím se, abychom na taková místa tolik nechodili, nicméně někdy to nejde jinak. Když se příště začneš cítit divně nebo podobně jako dnes, řekni mi to, prosím, dřív, než toho bude na tebe příliš. Společně najdeme způsob, jak to tomu zabránit, např. co nejdříve odejdeme nebo si půjdeme někam do klidu odpočinout.“

V náročných chvílích a situacích mohou též pomoci podpůrné věty, které dovolí vysoce citlivým dětem porozumět tomu, co se děje, a umožní jim cítit se lépe.

Použité zdroje:

1. Kurcinka, M. S. (2015). Raising Your Spirited Child. USA: William &Morrow.
2. Rosenshein, J. B. (2013). Parenting the Highly Sensitive Child. Bloomington: Balboa Press.
3. Sohst, K. (2016). Citlivost jako výhoda: Jak proměnit svou citlivost v sílu. Praha: Grada Publishing.
4. Williams, J., Skye L. (2017). Supporting the Highly Sensitive Child: Making Sense of Meltdowns. Amazon Fullfilment.

Obrázek: Shutterstock.